Až po smrti ✔

7.kapitola

Ve dveřích stála Camille a sledovala nás šokovaně. Určitě Caroline poznala. Párkrát jsem se o ní zmínil a ona si to určitě pamatuje. Panebože, tak to snad ne! Chtěl jsem toto tak zatajit, protože si to přála Caroline a Camille sem  teď přijde. Proč sem vůbec přišla? Přece odešla.

,,Já jsem si tu zapomněla kabát," dostala ze sebe a já jsem si hned všiml položeného kabátu, který tu ležel. Caroline mě pustila a zděšeně sledovala Cami, ta ji však taky sledovala zmateně. ,,Ty máš být mrtvá. Jsi přece Caroline a ta zemřela."

Caroline si povzdechla. ,,Pouze jsem zfalšovala svoji smrt, aby moje nejlepší kamarádka byla v bezpečí. Já vím, že moc nechápeš co tady dělám. Dostala jsem schopnost, že můžu být neviditelná, když si to přeju a já jsem viděla Klause, jak je smutný a viděla jsem, že je v něm něco dobrého. Přála jsem si poznat jeho lepší stránku" promluvila tiše Caroline a úplně jsem cítil, že ji nevěří a nechce Camille nic říkat. Nedivil jsem se ji. Taky bych ji nechtěl nic říkat. 

,,Takže vy dva jste teď spolu?" zeptala se hned Camille a úplně ignorovala, co Caroline říkala o její oběti a tak dále.

,,Nechodíme spolu, pouze jenom já vím že je živá" zamumlal jsem tiše a jemně jsem chytil Caroline za ruku. Jsem sem ji dodat odvahu, ale ona moji ruku hned pustila a zoufale se na mě podívala. Co jsme to právě provedli, lásko?

,,Neřekneš to nikomu, že ne, prosím?" zašeptala tiše Caroline a upřeně sledovala Camille. Ta se jenom zamračila, rychle vzala svůj kabát a rychlím krokem odešla.

Viděl jsem, jak se Caroline bolestně podívala. ,,Musím odejít, navždycky. Moji přátelé se to nesmí dozvědět, čarodějky se o tomto nesmí dozvědět. Panebože, já jsem možná ohrozila Elenu!" šeptá zničeně a z očí ji začnou téct slzy.

,,Neopouštěj mě znovu, lásko. Prosím. Já tě potřebuji" zašeptal jsem zlomeně.

,,Odpusť mi to prosím, skutečně mi na tobě záleží a tyto dny jsem byla s tebou ráda," zašeptala tiše a položila svoji ruku na moji tvář. ,,Je v tobě světlo. Vážně skutečné světlo, ale musíš ho nechat vyjít."

,,Tak neodcházej skutečně, budeme pouze dělat že jsi odešla. Já o tebe nemůžu přijít" zašeptal jsem tiše.

Ona si povzdechla a najednou jsem ucítil svoje rty na těch svých. Nemohl jsem tomu uvěřit, polibky jsem ji začal hned oplácet. Když jsme se od sebe odtáhli, tak jsme se dívali do očí. V jejích očích byl smutek.

,,Sbohem, Klausi" zašeptala a zmizela. Ne! Nemohla mě opustit.

,,Ne! Caroline, prosím ne! Já vím, že jsi tady. Prosím ukaž se mi" šeptal jsem zlomeně, ale slyšel jsem jak něco spadlo dole. Ona skutečně odešla. Je pryč. Opustila mě.