Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ráno pro mě bylo docela zvláštní. Když jsem rozloupla oči, nic jsem nepoznávala a nemohla si vzpomenout, kde to sakra jsem. Nejdřív mě napadlo, že pořád ležím v nemocnici, ale rychlej pohled okolo mi prozradil, že to je totální hovadina. Trvalo několik vteřin, než mi to v hlavě seplo.
Jasně, můj novej bejvák.
Bylo už vcelku pozdě. Teda to jsem aspoň usoudila podle toho zmetka, kterej mi skrz okenní tabulku vypaloval zorničky. A pak mi pohled padl na kloboukatýho týpka na obraze a naskočila mi husina. Byl vážně divnej, skoro jako by mě celou dobu pozoroval. Ale ne normálně, spíš s takovou povýšenou shovívavostí? Těžko říct, nedokázala jsem jeho výraz přesně dešifrovat. Nakonec jsem ho nechala, ať se tváří, jak chce a začala se hrabat ven ze spacáku. Jo, spala jsem ve spacáku. Peřina by se mi do báglu fakt nevešla, tu mi se zbytkem mejch věcí přiveze o víkendu brácha.
Můj odhad ohledně času nebyl až tak daleko od pravdy, takže jsem do sebe hodila rychlý kafe a vyrazila. Potřebovala jsem dole ve vsi zařídit pár věcí.
Vlastně jich nebylo jen pár, měla jsem celej seznam. Pošta, potraviny, nějaký cajky do domácnosti, drogerie a hlavně noviny. Zaprvé jsem chtěla bejt v obraze ohledně místního dění a za druhé jsem doufala, že natrefím i na nějakej inzertní plátek a projdu si nabídky práce.
Prvně jsem zamířila na poštu. Všude, kde to bylo z nějakýho důvodu potřeba, jsem nahlásila svoji novou adresu, Klenčí pod Čerchovem 27e. Problém byl v tom éčku. Moje chajda měla přidělený jen číslo evidenční, nikoliv popisný, a já si nebyla jistá, jestli mi tam budou doručovat zásilky. Podle internetu by teoreticky měli, jenže znáte to. Dnes podáte, zejtra ztratíme. Nebude na škodu se ujistit. Zvlášť, když čekám důležitou poštu, že jo.
Vevnitř nikdo nebyl, takže jsem si rovnou stoupla k okýnku, který tu mimochodem bylo jen jedno jediný. Brýlatá úřednice, asi tak v mým věku, vzhlídla od časopisu, celá se napřímila, nahodila úsměv a co prý potřebuju.
Tak jsem jí vysvětlila situaci.
"Jo ták, vy jste ta nová," změřila si mě pohledem, "No to víte, doručovat bysme měli, jenže ona tam k vám není zrovna dobrá cesta. Naše auta tam nevyjedou ani v létě, natož v zimě, a naší jediný doručovatelce je skoro šedesát a zlobí jí kolena, takže..."
"Takže?" pobídla jsem ji k dokončení věty. K mý smůle se k tomu ale nějak moc neměla. "Jak to teda bude s mojí poštou, když mi ji nebudete doručovat na adresu?"
"To je jednoduchý," ukázala zuby a sehla se do šuplíku, odkud vzápětí vítězoslavně vytáhla nějaký lejstro. "Zařídím vám odnos, stačí to jen vyplnit a občanku a je to."
Vypadala, že má radost, jak to vymyslela, ale já popravdě vůbec netušila, o čem ta žába kváká. "A to znamená co, ten odnos?"
"No prostě, že vám tu budu veškerou poštu schovávat, a vy si pro to občas zajdete."
