Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Už od Novýho roku, kdy mě na tu myšlenku nenásilně přivedl brácha, jsem dumala nad tím, že bych s tou svojí podělanou fóbií fakt měla začít něco dělat. Dlouho to zůstalo jen u toho uvažování. Prostě jsem se nemohla odhodlat, ani za zlatou krávu. Jenže postupem času ve mně začal narůstat podivnej neklid, nedal mi spát, byl všudypřítomnej a zatraceně nepříjemnej. Jako kdyby mi někdo neustále šeptal do ucha, že musím, že to nesmím odkládat a pozdě bylo vlastně už před tejdnem.
Ten hlas nešel utišit.
A tak jsem jednoho krásnýho dne na začátku února vyrazila ven, abych si srovnala myšlenky, donutila toho zpropadenýho našeptávače na chvíli zmlknout a případně i promyslela strategii.
Nohy mě vcelku automaticky zavedly ven z městečka a do lesa směrem na Draženov. V plánu bylo zajít si hodit pár žabek na Dobrou vodu a pak zpátky přes Václavkovu horu podél lesa, nejspíš. A tenhle plán mi vcelku vyšel, teda aspoň pokud jde o trasu. Co se týče toho, jak nenápadně od Honzy vysondovat, jestli jeho nabídka na darování auta ještě platí, a jestli by k tomu čirou náhodou nepřihodil i bianco voucher na kondiční jízdy pro hysterickou bloncku, plán selhal. Nevymyslela jsem vůbec nic. Všecko, co mě během házení plochej šutrů na zvlněnou hladinu rybníka napadlo, byl totální shit. Každá jedna věta, každý slovo, každej obrat. Všecko to byly sračky, ze kterejch zoufalství čišelo na sto honů.
Nechtěla jsem se tak cejtit a už vůbec jsem tuhle svoji stránku nechtěla nikomu ukazovat.
Na zpáteční cestě jsem si ještě vylezla na jeden z posedů, kterejch bylo v okolí jak nablito. Byl to ten na kraji lesa právě nad Hanýžkou. Z dřevěný ďoury, co měla představovat okno, jsem měla perfektní výhled na topoly podél potoka. Chvíli jsem tam poseděla, porozjímala, ale byla už slušná tma. S tou se přikradla i kosa a sem tam fouknul ostrej severák. Vysrala jsem se na kochání. Tím spíš, že v tý tmě jsem stejně viděla úplný hovno, krom těch topolů, pochopitelně. Slezla jsem dolů a chvíli se prodírala lesem, maje v úmyslu dostat se k cestičce vyšlapaný skrz oraniště. Netoužila jsem přinýst si domů metrák bahna.
Odhrnovala jsem nízký větve a snažila se vyhýbat ostružiní. V duchu už jsem byla u Honzy a potupně odhalovala svoji duši, když se stalo něco ještě potupnějšího.
Zapadla jsem do jámy plný nechutný blátivý vody a trsů trávy. Měřila asi tak dva na dva metry, voda uvnitř byla ledová jako prase a smrděla hůř než kanál. Do mně se okamžitě dala neskutečná zima. Víc než mokrý hadry jsem ale řešila, jak z toho pryč. První pokus o vertikalizaci polohy mýho těla skončil totálním fiaskem. V blátě mi podjela noha a byla jsem zas tam, kde před chvílí. V prdeli. Při druhým pokusu už jsem neponechala nic náhodě. Žádný prudký pohyby, žádný blbosti. Jen malý krůčky, držet se hezky trávy na "břehu" a ven vylézt po čtyřech. Povedlo se.
V první chvíli jsem měla tendenci ze sebe všechny ty sračky oklepat, ale brzo mi došlo, že je to marný. Fouknul vítr a já se rozklepala jak pražskej ratlík bez oblečku. I mojí husí kůži naskákala husí kůže. Objala jsem si tělo rukama a automaticky začala třít nadloktí. Jako by to snad k něčemu bylo. Ruce jsem si radši vrazila do kapes a s drkotajícíma zubama se vydala dál.
