Moje srdce bije dál

Pár slov závěrem

Jak jsem slíbila tak konám. Píšu doslov. On možná ani nebude nikoho zajímat, ale pro mě je to taková poslední tečka za příběhem, definitivní uzavření jedné malé etapy, takže si tady tu tečku, s dovolením, odložím 🙂

Se Srdcem, Adrianou, Honzou a ostatními, jsem strávila zhruba půl roku. Napsala 35 kapitol a téměř 100 000 slov. Hodiny hovorů o policejních poměrech, hodiny ve společnosti googlu a map, Psohlavci, procházky. Ale kde to vlastně začalo?

Po dopsání Křižovatek jsem měla jasno asi jen v jedné věci, a sice, že další příběh rozhodně nebude směřovat do kategorie "romantická komedie". Ne, věděla jsem, že půjde o víc, že bude vážnější. Víc nic. Nechala jsem múzu, ať si mě ve vhodný čas zase odlapí. Nápady byly, ale žádný nebyl ten s velkým N.
Když se pak konečně objevil, netušila jsem, jak velký význam pro mě bude mít. Sentimentální kecy, co? Ja vím, ale je to tak 😀 ale pojďme se na to podívat blíž.

Dlouho jsem vymýšlela, kam se to ta moje drzá bloncka přestěhuje. Věděla jsem, jak bude vypadat její nové obydlí, ale ne a ne najít tu správnou lokalitu. Mělo to být dostatečně daleko, aby pro ni stěhování opravdu mohlo značit nový začátek, ale zas ne moc, potřebovala jsem, aby se domů občas vrátila. Dalším podstatným faktorem bylo, že jsem to místo chtěla znát, aspoň trochu... Zkrátím to. Snad tři večery jsem seděla u internetu a nad mapou a nic z toho. Až pak mě osvítil duch svatý - proč by se nemohla přestěhovat do Klenčí? Vždyť to dává smysl, tam to miluju a znám opravdu dobře... A v tom okamžiku se pro mě tenhle příběh stal opravdu osobním, protože do Klenčí jsem jezdila roky na dětský tábor, nejdřív jako dítě, pak jako vedoucí, celkem asi 15 let.

Musím říct, že zasadit příběh právě tam, bylo rozhodnutí za všechny prachy, psaní pro mě mělo úplně jiný náboj. A taky mě tam menší náhoda i zavála a já tak o třetím adventním víkendu, místo pečení cukroví a balení dárků, nasávala atmosféru. Shrnuto a podtrženo, v tomhle příběhu je pravda tolik věcí, že bych si ani na všechny nevzpomněla 🙂 Pojďme se ale na některé zajimavosti podívat.

• Název "Moje srdce bije dál" ke mně přišel, jako už tradičně, ve sprše. Jakmile mi jednou vlezl na mysl, nešlo se ho zbavit, okamžitě jsem v něm viděla celý příběh. Na začátku její srdce bije dál, zatímco to Šimonovo už ne, na konci bije dál doopravdy, vše překonala a začala znovu. Symboliky srdce pak nešlo nevyužít i v názvech kapitol (za ty jsem si nejednou nadávala, pěkně jsem si to totiž zkomplikovala 🙄)

• Najít představitele hlavních hrdinů mi dalo vážně zabrat. Při hledání Adriany jsem viděla desítky blonďatých hereček ve vhodném věku, až jsem narazila na Amber. Ale jaksi mi byla proti srsti, protože je to Amber 🤷 Jenže jinou s tak drzým ksichtem jsem prostě neobjevila. U Honzy to bylo trochu naopak, tam mě to napadlo hned, ale dlouho jsem se tomu bránila, jelikož Henryho už jsem měla coby předlohu George, byť víceméně jen ve své hlavě. Ale ani tady jsem už nikoho lepšího nevymyslela.
Sedli vám tam? Nebo jste radši spoléhali na vlastní fantazii? (Mimochodem, je náhoda, že se mi do příběhu se srdcem v názvu hodila herečka s příjmením Heard? To nemá do srdce daleko... Radši mlčím, ať nezním jako Adriana 🤭)

• Dětský tábor Hanýžka, kam Adriana několikrát zavítala, jak už nejspíš mnozí tušíte, je skutečný. Veškeré popisy, fotografie v gifech - vše reálné. Mimochodem ho vřele doporučuji, pokud máte ratolesti v táborovém věku. Tři týdny zábavy zaručeny 😉

• Adrianinu chajdu jsem objevila skoro na vlas stejně, jako ona sama. Projížděla jsem pro inspiraci inzeráty a bylo to. Tohle je ona, mimochodem 🙂