Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
S batohem plným právě nakoupenejch dárků, jsem se opírala o jednu ze stěn kiosku s praštěným názvem Chodský mekáč. Chodové jsou vážně divný. I když Domažlice, ty jsou vlastně docela fajn. Byla jsem tu samozřejmě už dřív, ale teprve dneska jsem si to epicentrum chodský hrdosti pořádně prošla a prohlídla. Sice to byla hlavně honba za blbostma, kterejma obdaruju svý blízký a ne tak blízký, ale i to mělo svoje kouzlo. Možná i ty Vánoce na tom měly podíl. Měly bejt za dva dny.
Batohem jsem se opírala o lehce oprejskanou dřevěnou stěnu. Podrážku pravý boty jsem si zapřela tamtéž a s hlavou mírně zakloněnou vyčkávala, odkud se zjeví.
"Čau, nečekáš dlouho?" ozvalo se vlevo ode mě. Musel přijít z druhý strany, ne z náměstí, jak bych bejvala předpokládala.
"Ani ne," přenesla jsem zas veškerou svou váhu na vlastní nohy, "tak co pro mě máš?"
"To si chceš předávat informace takhle pokoutně na ulici? Jsem snad nějaký tvůj ráfek, nebo jak jim to říkáte?" zašklebil se a ukazováčkem pravý ruky si posunul na nose brejle o kousek vejš.
Zakroutila jsem hlavou. "Moc koukáš na filmy, dobrodruhu," usadila jsem ho. "Navíc, my na hlídkový si fakt ráfky nepěstujem. To tak možná hoši na kriminálce, nám by byli k ničemu. Takže?"
"Takže co?"
"No, nechceš mi to říct tady venku, tak se ptám, co máš v plánu."
"Jo tak, co zajít třeba na kafe, nebo tak něco?" vzpamatoval se a už se rozhlížel okolo. Odtamtud jsme žádnej vhodnej podnik nezahlídli, a tak jsme se vydali podloubím po levý straně směrem na spodní konec náměstí. Netrvalo dlouho a o jednu kavárnu jsme zakopli. Teda já spíš zakopla o Michala, protože jsem zrovna odepisovala Honzovi a nedávala pozor na cestu.
V příjemným teple jsme si odložili bundy a já i narvanej batoh, a zasedli jsme do měkce polstrovanejch křesílek. Venku už se pomalu stmívalo a ani tady nebylo světla nijak zvlášť moc. Spíš bylo dost tlumený a měkký skoro jako ty křesla. A kupodivu tam ani nevyhrávaly z repráků koledy. Naštěstí. Protože kdyby jo, nevydržela bych tam ani pět minut.
Objednali jsme si každej něco k pití, načež si opřel lokty o stůl, zkoumal mě pohledem a začal se vyptávat, jak se mám.
"Proč se ptáš?"
"Jak jako proč se ptám?" vypadlo z něj navýsost dotčeným tónem a uprostřed čela se mu ze samýho mračení utvořila vráska. "Jsme snad kamarádi, ne? Prostě mě zajímá, jak se máš?"
"Jo jasně, já jen měla pocit, že narážíš na něco konkrétního," urovnávala jsem tu hrozící bouři ve sklenici našeho přátelství a zběžně si prohlížela lístek s nabídkou zákusků, ve skutečnosti žádnej z těch názvů moji pozornost nikterak neupoutal. Rozhodně ne tak, jak to asi bylo zamýšlený.
