Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V to pondělí jsem normálně vstala, jako vždycky. Ale ještě než jsem zvedla zadek z postele, bylo mi jasný, jak bude tenhle den na hovno. Jakej jinej by taky moh bejt. Šimon by měl dneska narozeniny. Šimon, kluk kterej byl betonovým pilířem celýho mýho života.
Kluk, kterej je mrtvej. Kvůli mně.
Jenže mě čekala práce a já se musela vzchopit. Jela jsem na autopilota. Ranní hygiena, oblíkání, kafe. To všechno se dělo automaticky. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem si ráno čistila zuby, musela bych asi jenom pokrčit rameny. Nevěděla bych.
Cesta do školy mě trochu probrala. Sníh, kterej minulej tejden napad, už stihnul roztát a přes den bylo vcelku teplo, zvlášť když vykouk ten žlutej zmetek. Ale takhle brzo ráno byla prostě kosa. Teploměr do vybavení mý domácnosti nepatřil, takže venkovní teplotu jsem mohla jenom odhadovat. Nicméně krystalky ledu v loužích byly vcelku dobrým vodítkem.
Při práci ve škole jsem měla až moc času přemejšlet. Hrabat se ve svejch pocitech. Myslet na to, jak moc na hovno to je. Mojí starostí byl úklid ve třídách. Srovnat lavice, vybrat z nich bordel, vysypat koš a vytřít. Jen já a moje protivný myšlenky. Muset umejvat i hajzlíky by dneska bylo dokonale trefný.
Prostě hovna, všude hovna.
Jakmile bylo všecko hotový, zamířila jsem dozadu na dvůr dát si cígo. Když jsem házela do přistavenýho popelníku druhýho špačka, někdo mě dloubnul do ramene.
"Tak vnímáš mě?" prohlížel si mě Michal. Ruce měl už zas obě vražený do kapes a od pusy mu šla pára. Vůbec jsem nezaregistrovala, kdy přišel.
"Cože?"
"Ptám se, jestli mě vnímáš," zopakoval a jeho znepokojení bylo ještě patrnější. Na čele se mu dokonce objevila malá vráska.
"Asi ne, promiň. Musela jsem se zamyslet," zvolila jsem upřímnou odpověď. "Cos říkal?"
"Ptal jsem se, jestli už se těšíš na Vánoce. Ale spíš bych se měl asi ptát, jestli jsi v pohodě," položil mi ruku na rameno a čekal, co ze mě vypadne.
"Jo jsem, ale ty asi ne. Co sis šlehnul, že se mě ptáš na Vánoce?"
Nechápal.
"No jen si mě prohlídni," začala jsem otáčet okolo svý osy, s rukama rozpraženejma od těla. "To jsem já, Adriana. Největší cynik jakýho znáš. Vážně si myslíš, že se můžu těšit na Vánoce? Že je něco takovýho u mě vůbec fyzicky možný?"
Z jeho pusy uteklo malý uchechtnutí. "Pravda. Promiň. Škola je toho teď plná, ve sborovně se snad neřeší nic jiného, než vánoční trhy a výzdoba. Asi jsem se nechal trochu unést." Pak zabloudil pohledem k nerezovýmu popelníku. "Myslel jsem, že kouříš jenom příležitostně..."
"Však taky jo," potvrdila jsem mu jeho domněnku. Měla jsem chuť dát si ještě třetí, ale to už by mi bylo určitě blbě. Jen jsem polkla a snažila se to nutkání potlačit.
