Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Cože jsi?" vystartovala jsem na bráchu, když mi u pozdní novoroční snídaně, na kterou se ty dva ochmelkové skutáleli z kopce dolů k Honzovi, oznámil, že mi málem podpálil chatu. Teda on to samozřejmě takhle neřekl. Prostě mi jen opatrně naznačil, že to tam po včerejšku krapýtek zavání kouřem. Ale ruku na srdce, jakej je v tom rozdíl, že jo...
"Nekoukej se tak na mě ségra, nic se přece nestalo. Jenom budeš teď muset chvíli hodně větrat," udělal na mě rádoby roztomilej kukuč.
"No, a taky vyprat povlečení a záclony, přehozy, ručníky..." dodal k tomu s provinilým výrazem Luky, "a možná trochu vymalovat?"
"Tak jste dementi?! Můžete mi vysvětlit, co jste to tam včera vyváděli?" snažila jsem se dopátrat vývoje událostí, který mě nejspíš málem stály bydlení, přičemž Honza na mě při posledním slově nenápadně syknul a hodil pohledem směrem ke svojí dceři, která seděla u stolu s náma. Ta ale vypadala, že ji nějaký dementi vůbec nevzrušujou. Zakoulela očima a dál se cpala skořicovejma cereáliema. Usoudila jsem, že její slovník bude i bez mýho přičinění patrně bohatší, než by si Honza přál.
"Vždyť říkám, že nic," jal se Páťa odpovědět na moji otázku, zatímco si nevzrušeně mazal rohlík máslem. "Normálně jsem to roztopil a šli jsme spát a za chvíli mě probudil smrad a všude bylo plno kouře. Nějak to holt čoudilo dovnitř. Asi by sis měla pořídit něco bezpečnějšího, příšerko," odložil nůž a zakousnul se do právě připravený snídaně.
A já měla chuť zakousnout jeho. Byl tak v klidu, že bych mu fakt jednu lískla "Jak to mohlo čoudit dovnitř, prosimtě?"
"No copak já vím?"
"A klapky jsi otevřel?"
"Cože?"
"No klapky přece. Přívod vzduchu a tak, aby to mělo tah," vysvětlovala jsem a už v tu chvíli mi bylo jasný, kde se stala chyba. Ten retardovanej lachtan zkrátka škrtnul sirkou a šel od toho. Amatér. Může bejt rád, že se tam oba neudusili. Nejradši bych jim třískla hlavama o sebe.
"Jo, tyhle klapky, tak to jsme jako..." zahuhlal brácha s plnou pusou a lehce vyplašenej střelil očima na svýho kluka, u kterýho zřejmě hledal podporu.
"To jsme jakoby asi nevěděli, no," přispěchal mu ten jeho brejlatej rytíř bez oře na pomoc. Nebo možná spíš přikulhal.
"Jste pitomci!" ulevila jsem si. "Je vám jasný, že jste byli asi takovejhle kousek," naznačila jsem mezi palcem a ukazováčkem zhruba dva centimetry, "od udušení ve spánku? Volové debilní!"
"Tak ale Adriano!" třísknul můj sladkej kudrnáč hrnkem o stůl a probodl mě vyčítavým pohledem. "To nemůžeš aspoň občas mluvit slušně?"
Tentokrát jsem to byla já, kdo protočil oči. Byl s tím fakt otravnej. Od našeho předvčerejšího usmíření v mojí koupelně jsem s ním a Karolínou trávila prakticky veškerej čas, přesto jsem si pořád nemohla zvyknout, že bych si měla dávat pozor na jazyk. "No joo, furt," zadržkovala jsem a zachytila úšklebek nejmladší stolovnice.
