Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Včera večer mi Adriana jen tak mezi řečí sdělila, že s ní nemám ráno vstávat, protože bude odcházet ještě dřív, než obvykle. Když jsem se ptal proč, podivně vážným hlasem prohlásila, že pojede na Kladno. Nechápal jsem a donutil ji mluvit dál.
Z jejího vysvětlení jsem neměl dobrej pocit, sama totiž nevypadala úplně přesvědčená o správnosti svýho rozhodnutí. Spíš mi přišlo, jako kdyby tam jela jen z nějaký povinnosti, nebo co. Jako by se jí do toho vůbec nechtělo. Každopádně to ale bylo její rozhodnutí a já ho respektoval. Jen jsem jí nabídl odvoz, protože je sakra velkej rozdíl strávit na cestě hodinu a půl nebo čtyři. Odmítla, pochopitelně. Neměl jsem jí to za zlý. Jen bych si prostě přál, abych jí to mohl nějak ulehčit.
A vlastně nejen tohle, ale úplně všechno. Celý to její trápení. Chtěl jsem ji vidět šťastnou, usměvavou a bezstarostnou. Přál jsem si, aby dokázala zapomenout na to, co už nedokáže změnit a přestala se týrat pocitem viny. Ta holka je sice trochu magor, ale já ji mám vážně rád.
Když jí pak v pátek ráno zazvonil budík a ona se začala s tichým nadáváním štrachat z postele, v polospánku jsem se po ní natáhl, abych ji k sobě ještě na chvíli přitiskl. Byla však rychlejší a vysmekla se mi. "Ještě spi, je hrozně brzo," šeptla.
Už jsem ale nezabral, a tak jsem jí aspoň nachystal kafe a něco k jídlu. Nejradši bych ji pořádně objal a vtiskl povzbudivou pusu na čelo, ale ona si na takový gesta moc nepotrpěla, nejspíš by mě nazvala trapákem a bušila mě do hrudníku tak dlouho, dokud bych ji nepustil. Vůbec se bránila jakkoliv projevovat svoje city. Teda aspoň pokud nešlo o vztek, to jí šlo famózně.
Doprovodit se nenechala, že prý jí není pět. Zatracená ženská.
Neozvala se, že v pořádku dorazila a já to po ní ostatně ani nechtěl, ale byl bych klidnější. A byl bych mnohem klidnější, kdyby třeba během dne poslala jednu blbou zprávu. Prostě aspoň něco.
Celej den jsem byl nervní jako pes. Fanda si ze mě v dílně nejdřív dělal legraci, pak mi nadával, ať se laskavě uklidním, že je z toho mýho obcházení a podupávání taky v nervech. Nakonec mě na férovku poslal domů. Až na to, že on mě neměl kam posílat, to já tam byl šéf. A odchodem domů bych si stejnak v ničem nepomohl.
Ale přece jenom jsem se sbalil o něco dřív a šel na ni čekat do hospody. Aspoň ji budu moct vyzvednout na nádraží, jestli mi teda dá vědět aspoň tehdy. Taky jsem si mohl sednout tak, abych viděl na cestu od vlaku, to bych ji nepromeškal, ale přišlo mi to trochu nedůstojný. Tak jsem jí prostě jen napsal zprávu kde jsem a čekal.
Padla tma a od ní pořád ani čárka, nic. Vlaky od Domažlic odjížděly jeden za druhým a ta bláznivá holka nikde. Až asi kolem sedmý se otevřely dveře a v nich se zjevila ona. Rozcuchaná, tváře celý červený, na oblečení nachytaný chroští a boty obalený bahnem. Pohledem přejížděla od stolu ke stolu. Vypadalo to, že někoho hledá. A já doufal, že ten někdo jsem já.
