Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Co bych dal za to, abych se v tý holce trochu vyznal. Nerozumím jí, fakt ne.
Doufal jsem, že po návratu z Kladna už bude jenom líp. Operací měly skončit veškerý její zdravotní peripetie, spojený s tou nehodou. Podle doktorů se vše zahojilo vážně až nečekaně dobře a neměla by pociťovat žádné následky. I když použití formulace "neměla by", ve mně důvěru tak úplně nevzbuzovalo. O tom jsem Adrianě ale samozřejmě nevyprávěl.
I ten emoční rozklad nad hrobem kamaráda jsem vnímal pozitivně, podle mě něco takovýho potřebovala. Dusit to v sobě totiž ničemu nepomáhá, to vím sám moc dobře. Konečně to ze sebe všecko dostala, sáhla si na dno, vybrečela se a kdo ví, dost možná to byl i začátek nový etapy. Novýho života bez každodenního obviňování a trýznění sebe sama. To byly ale víceméně jen moje domněnky, protože ona o svých pocitech mluvila málokdy a tahle situace nebyla výjimkou.
V prvních dnech vážně vypadalo všecko růžově. Užívali jsme si hezký chvilky, společný večery u krbu, já s knihou, ona s kytarou. Nebo jen tak. Usmívala se, dokonce se i upřímně smála. Někdy jsem měl pocit, že je úplně normální ženská a my obyčejnej, všedně spokojenej pár.
Ale tenhle stav nevydržel dlouho.
Místo konečnýho uzdravení těla i duše, místo světlých zítřků a prostýho štěstí přišlo něco, co jsem nečekal a hlavně nechápal.
Přišlo to postupně a plíživě, nepostřehl jsem kdy přesně, ale najednou to tam bylo. Dost často byla v nějakým svým světě, koukala kamsi do dálky a když jsem na ni promluvil, nevnímala mě. Sedávala v křesle u krbu, oči upřený do plamenů, z okenního parapetu zdánlivě sledovala dění venku, i když tam zdaleka nebylo nic zajímavýho k pozorování, a občas se takhle zasekla i u běžných činností. Byla v jednom kuse zamyšlená. Někdy se z takovýho stavu sama vytrhla, aby následně zavrtěla hlavou a vyloudila na rtech posmutnělej úsměv.
Přísahal bych, že se jí z toho věčného dumání začínají tvořit malý vějířky vrásek okolo očí a taky jedna hlubší na čele. Byla jednoduše utrápená a já netušil proč.
Krom toho všeho taky chodila na osamělý procházky po okolí, ze kterých se vracela zmrzlá a chovala se snad ještě divněji, než předtím. Vymýšlela co si dáme k jídlu, jak budeme trávit večer a co budeme dělat zítra. Měl jsem pocit, jako kdyby si snad chtěla užít společný čas do zásoby, jako kdyby tohle nemělo trvat věčně, jako kdyby plánovala odejít...
Byl to ale vážně jen pocit, nepříjemnej, vtíravej, ale vlastně neodůvodněnej, proto jsem ho vždycky rychle zaplašil a odmítal se jím víc zabývat. Navíc mě jen pár dní předtím představila rodičům. Obtěžovala by se snad s něčím takovým, kdyby měla v plánu poslat mě k vodě?
A pak došlo k tý rvačce na masopustní zábavě.
V první chvíli mi nebylo jasný, o co jí přesně šlo, proč měla pocit, že musí zasáhnout. Odpověď na tuhle otázku totiž víceméně přebilo něco jinýho, strach. Jasně, Adriana není žádná porcelánová panenka, žádný seď děvče v koutě, najdou tě... ale stejně. Možná jsem v tomhle ohledu staromódní, jenže holky do rvaček prostě nepatří. A už vůbec ne holky po operaci nohy a na neschopence. Ten večer jsme se kvůli tomu pohádali.
