Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Odjela čtyřiadvacátýho ráno, teprve včera, a mně už to přišlo dlouhý. A to přesto, že jsem podstatnou část z té doby ani nebyl doma. Slavil jsem Vánoce s holkama. Respektive se svojí dcerou, její matkou a jejím druhým manželem, panem velkopodnikatelem se sanitární keramikou, jednoduše prodavačem hajzlíků.
Bylo to stejný, jako za všechny poslední roky v téhle sestavě. S Terezou jsme, kromě Káji, už nenacházeli žádné další společné téma. S jejím panem manželem jsem si nikdy neměl moc co říct. Drželi jsme se v rovině zdrženlivé zdvořilosti, ale nic víc. Já nechápal jeho svět a on zase ten můj. Bylo to rozpačité a mírně napjaté setkání, ale stejně jsem byl rád za možnost strávit Štědrý večer se svojí holčičkou. Koneckonců, tohle bylo v tom všem to jediné důležité, moje dcera.
Jelikož jsme se my dospělí mezi sebou moc nebavili, většinu konverzace zajišťovala ona, byla středobodem veškeré naší pozornosti a zdálo se, že si to docela i užívá.
Když po vydatné večeři a ještě vydatnějším rozbalování dárečků usnula na gauči u pohádky, opřená o moje rameno, odnesl jsem ji do postele a rozloučil se.
Cesta domů byla důvěrně známá a na jejím konci jen prázdný barák. A Karel, samozřejmě...
Ráno jsem si jen udělal kafe a i s hrnkem hned zamířil do stodoly na dvoře, kde pod plachtou stál starej samurai, kterýho si Adri nenechala vnutit. Zatím. Bylo na něm ještě pár věcí, co chtěly doladit, čímž jsem zabil většinu dne.
Ze zvyku jsem zašel i do hospody, a když jsem se pak v noci táhnul kopcem domů, něco upoutalo moji pozornost.
Nahoře v chatě se svítilo a z komína stoupal kouř. Nebylo pochyb, musela se vrátit dřív. Rázem jsem zapomněl na únavu a pivní otupělost, do žil se mi vlila nová energie a pod jejím návalem jsem přidal do kroku a šlapal ten krpál podstatně veseleji.
Že něco není v pořádku, mi mohla napovědět ta vypulírovaná kvé trojka na konci cesty, ale to bych toho večera asi nesměl vypít tolik. Takže ten chlap, co vysedával na jejím gauči, mě pak vážně dost překvapil.
"Co to... co tady děláš?" vypadlo ze mě, "A kde je Adriana?"
Cizinec pomalu vstal a pokrčil rameny. "To kdybych věděl, nejsem teď tady. Ty budeš asi Honza, co?" natáhl ke mně ruku, "já jsem Patrik."
Napřaženou pravici jsem přijal, ale naprosto mi nebylo jasný, co se tu děje. Muselo to na mě být vidět, protože blonďák si zhluboka odfouknul a v nervózním gestu si projel vlasy. "Takže o ní taky nic nevíš?"
"No, nevím. Měl bych? Má přijet až zítra, ale když jsem viděl, že se tu svítí, myslel jsem..."
"Jo jasně, sorry," usadil se zas na pohovce a pohrával si s uchem od hrnku, co měl před sebou. "Těšíš se na svojí holku a místo ní cizí chlap, co? Já ji fakt jednou zabiju," procedil skrz zaťatý zuby a hrnek odstrčil stranou, až z něj vyšplíchlo trochu kafe. Nevypadal ale naštvaně. Možná trochu, ale spíš mi přišel dost mimo.
