Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Překvapení!" ozvalo se mnohohlasně přesně ve chvíli, kdy jsem vstoupila do lokálu nádražky. Šla jsem rovnou z práce, totálně vyždímaná po náročným dni a netoužila po ničem jiným, než po tom vychlazeným pivku, na který mě Honza pozval, že jako oslavíme ten můj úspěch. A místo toho mě čekalo tohle. On, Michal s Helenkou, Venca, ale ten se asi úplně počítat nedá, když je to jeho hospoda, Patrik s Lukášem a jejich miniaturní čivavou, Pepik od Honzy z dílny, taky spousta štamgastů, který si mě pamatujou z doby, kdy jsem tu vypomáhala, a dokonce i Kája, i když jen přes videohovor. Všichni se na mě culí, ze stropu visí balonky, vzduchem se vznáší konfety, co někdo vystřelil současně s tím uvítacím výkřikem a vůbec...nachystali prostě překvápkovou párty.
Jasně, není to jak v americkejch filmech. Nebylo zhasnuto a z dortu taky nikdo nevyskočil, ale na tom nesejde, furt je to překvapení. A já nesnáším překvapení, a už vůbec je nemůžu vystát ve chvíli, kdy jsem dobitá jak cikánský hračky. A Honza to ví moc dobře, i Michal to ví, Patrik koneckonců taky. A přesto měl jeden z nich ten dementní nápad a celou tuhle estrádu zorganizoval.
Nezmohla jsem se na slovo. Jen jsem těkala pohledem z jedný rozjařený tváře na druhou a snažila se uhodnout, komu z nich bych za to měla vynadat.
"Tak už se nemrač," vrazil mi Honza do ruky čerstvě natočenou hladinku, objal mě kolem ramen a taky mi vtisknul jednu řádně mlaskavou pusu na tvář. "Přece sis nemyslela, že necháme tvoje povýšení jen tak, bez oslavy. To by přece nešlo," nasadil smířlivej tón a trochu zesílil objetí.
"No jasně, to by byl skandál a jedno překvapení tě přece nezabije," přidal se k Honzově argumentaci můj vykutálenej bratříček, načež si stoupnul přede mě, přehodil si půllitr z pravý do levý a uvolněnou rukou smetal imaginární prach z imaginárních vejložek na mejch ramenou. Respektive z místa, kde bych je měla, kdybych nenosila čerňáky, ale šeďáky s košilí. "Taky sis mohla vzít tu vaši parádu, ať to má trochu úroveň," ušklibnul se.
"Myslíš slavnostní?" odtušila jsem a pomalu začínala zapomínat, že se vlastně zlobím a nemám na nic náladu. "Tak to bych jako samozřejmě mohla, kdybyste mi dali vědět a nešili na mě takovýhle akce za mejma zádama."
"No no," vložil se do toho i Michal, k jehož boku se tulila brejlatá pošťačka, "co takhle přípitek, co?"
Odpovědí mu byl souhlasnej řev a zvedání skla do vzduchu. "Tak na naši Adri, na praporčíka Baarovou!" zařval, že ho museli slyšet až v Domažlicích. Následovalo zběsilý cinkání rádoby každýho s každým, ale hlavně každej se mnou, který přerušilo až něčí zvolání, že na to kašlem a jdem pít.
Stejně se u mě ale všichni postupně vystřídali. Každej jeden v tomhle lokále měl potřebu potřást mi pravicí a pronést pár slov. Některý mi jenom pogratulovali, jiný připojili i dovětek o tom, jak jsou na mě hrdý. A několika pravidelnejm hostům už nebylo moc rozumět, ale snaha se cení, že jo.
