Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Po zbytek tejdne jsem se dolů do vsi moc nehrnula. Neměla jsem chuť na další setkání s tím arogantním blbcem. Byla jsem tam asi jenom jednou nebo dvakrát, když to bylo fakt nezbytný a dávala jsem si sakra bacha, abych na něj nenatrefila. Ne že bych se ho snad bála, měla výčitky nebo tak něco, jen jsem si prostě nemínila zbytečně kazit náladu. Ostatně útěk je poslední dobou mý poznávací znamení, zdá se.
A jelikož na práci jsem beztak ještě nenatrefila, chajda byla malá a co bylo v mých silách, to jsem už dala do kupy, nezbejvalo mi nic jinýho, než kopat se do zadku. Možná by to bylo i vcelku fajn, kdybych přesně to samý nedělala asi tak posledních pět měsíců. Už jsem měla po krk odpočinku a šetření se. Chyběl mi sport. A ne, rehabilitace, fyzioterapie a všechny tyhle kraviny se fakt počítat nedaj. Tohle všechno totiž bylo jen o nácviku vstávání z postele, správnýho sedání, chůze s berlema a pak zas bez nich. Hodiny a hodiny protahování, masírování ztuhlejch svalů směšnejma míčkama a neustálejch zákazů. To nemělo se sportem nic společnýho.
Jo a taky nesmím zapomenout na ten všudypřítomnej dohled. Jak to mi pilo krev. Naši někdy v prvních dnech po tý nehodě usoudili, že mám snad sebevražedný sklony, či co. Uznávám, nemysleli si to tak úplně bez důvodu, ale byla to jen slabá chvilka. Jen jedna nebo dvě. Přešlo mě to dost rychle. Jenže oni mě stejně donutili chodit na nějaký sezení k psychiatrovi nebo psychologovi, nebo co byla vlastně ta ženská zač. A hlídali mě. Pořád. A brácha pak taky.
A mně prostě celou tu dobu chyběla svoboda a chyběl mi pohyb. Potřebovala jsem běhat, chodit do posilky, sem tam si do někoho pořádně praštit. Potřebovala jsem to vždycky a teď jsem tu potřebu cejtila o dost víc. Chtěla jsem to ze sebe všecko dostat, musela jsem. Všechen ten bordel, kterej jsem si s sebou v hlavě přitáhla, prostě musel ven, aspoň na chvíli. Posilku jsem ve vsi nepředpokládala a zmlátit prvního maníka, co se mi namane pod ruku, by asi taky úplně neprošlo. Ale běh, ten by moh bejt fajn.
A tak jsem to prostě riskla. Pro začátek nic moc velkýho. Jen na Výhledy, k pomníku toho zdejšího slavnýho rodáka. Tři kilometry tam, tři zpátky po turistickejch stezkách. Trochu do kopce, trochu z kopce. Hlavně ale do kopce.
Cejtila jsem se hrozně. Celý tělo mě bolelo, plíce hrozily okamžitou explozí, místo dejchání jsem ke konci už jen sípala a svaly jsem měla v jednom ohni. Noha bolela jako kráva. Tohle udělá s člověkem pět měsíců.
Zkurvenejch pět měsíců.
Konečně už jsem ale zahlídla cíl, tak jsem z posledních sil ještě trochu přidala. Doběhla jsem k pomníku, opřela si o něj lokty a čelo složila na studenej kámen podstavce. Snažila jsem se vydejchat. V tom se mi ale za zády ozval vcelku příjemnej hlas.
"Pozoroval jsem vás."
Zvedla jsem hlavu a s očekáváním se otočila na mluvčího. Navzdory tomu, co právě vypadlo z jeho pusy, nevypadal jako úchyl. Spíš jako normální chlápek. Docela pohlednej normální chlápek. Tak akorát vysokej, tmavovlasej, lehký strniště, ohníčky v hnědejch očích. Brýle. Takovej ten typ, co je všude oblíbenej a s každým je hned kámoš. Vlastně nebejt těch hadrů, vypadal spíš jako pan podnikatel z Prahee. Hlavou mi problesklo, že je mi povědomej, ale znát jsem ho každopádně nemohla, takže jsem se tím nijak nezabejvala.
