Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Co má tohle znamenat?" vypálil na mě brácha cestou ke stolu. Na Kladno jsem odjela ještě to odpoledne a hned zaparkovala zadek v hospodě jen pár minut od bráchova bytu. Jak mi přistálo na stole pivo, cvakla jsem ho a fotku i s komentářem, že za mnou má dorazit ke Kozlíkům, jsem mu poslala smskou.
"Nic, co by, dáme si pivo, ne?" zvedla jsem svůj půllitr, ve kterým toho teď už moc nezbejvalo, a snažila se tvářit neutrálně.
"Tak to vykládej někomu jinými, holčičko, já ti na tohle neskočím. Co se stalo? Vy jste se s Honzou pohádali? Nebo jste se rozešli?" vychrlil na mě svoje teorie, zatímco si svlíkal lehkou jarní bundu a věšel ji na opěradlo židle. Já mezitím mávla na postarší černovlasou servírku s vytetovaným obočím, že chci ještě dva kousky.
"Ne, nerozešli jsme se," pokusila jsem se ho trochu uklidnit, aby to s ním nešvihlo, "teda zatím. Já nevím..."
"Jak zatím? Co to plácáš?"
"Prostě tak. Zkrátka mám malej problém," přiznala jsem trochu neochotně a v rukách přitom drtila pivní tácek, jeden roh zlomenej, druhej... zajímavá podívaná, to vám povím. Určitě všecko lepší, než se potkat s bráchovým přinasraným pohledem.
"Vtipný, kdys prosimtě ty neměla problém? Ty jseš jeden velkej chodící problém, drahá sestřičko," odfrknul si a vytrhnul mi z ruky poničenej tácek, aby ho mohl vrazit zpátky mezi ostatní do plastovýho stojánku.
U stolu se v tu chvíli zjevila naše obsluha ala vyžilá rockerka a před každýho postavila jeden kousek. "Ještě něco?" houkla a my jsme oba jen zavrtěli hlavama.
"Tak už ty vole mluv, ségra. Co je to tentokrát? Víš, že tě mám fakt rád, ale jestli jsi to s Honzou podělala, asi tě vlastnoručně zaškrtim!"
"Tak to díkes za důvěru. Proč jako automaticky předpokládáš, že jestli se něco podělalo, mám to na hrbu já?" obořila jsem se na něj.
Brácha v tu ránu povytáhnul obočí a sjel mě pohledem. "Vážně? Vážně se na něco takovýho musíš ptát?"
"Jseš debil, kdybys to nevěděl," sdělila jsem mu svůj názor a pro jistotu ho ještě pod stolem nakopla do nohy. Zkřivil obličej, zasyčel bolestí, ale jinak ani nepípnul. Na to, že na holeni bude mít modřinu velikosti bramboráku, to byl slušnej výkon. "Opravdu nevím, proč měl Honza pocit, že bych to měla probírat zrovna s tebou..."
"Prostě se vyzná," pokrčil rameny a ledabyle se opřel do opěradla židle. "Ba ne, vždyť víš, že tě jenom škádlím... víš to, že jo?" zíral mi do očí, jako kdyby si tam chtěl přečíst moje ujištění. Nevím, jestli v nich něco vybrejlil, ale radši jsem ještě kejvla. "Jen chci, abys byla konečně zase v pohodě a šťastná a poslední dobou se mi zdá, že s ním jseš na správný cestě."
"Jo, a to je právě ono," povzdechla jsem si přes vadnoucí pěnu Starokladenský desítky.
"A už mi konečně povíš, o co jde? Nebo tady budeš radši celej večer teatrálně vzdychat a sypat okolo sebe náznaky a tajemný prohlášení?"
