Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Víš, já ti vlastně původně volal kvůli něčemu jinému," zaskočil mě Michal cestou do naší domovský nálevny. "Že jsem měl v plánu zastavit se u Baara, to byla spíš šťastná náhoda."
Šťastná? Jak pro koho.
"No ne," zahrála jsem to nejupřímnější překvapení, jakýho jsem byla schopná. Levou ruku jsem si při tom hereckým čísle přitiskla na srdce a zalapala po dechu. "Tvým cílem nebylo unudit mě k smrti v zatuchlým bejváku dávno mrtvýho týpka, kterej byl možná můj příbuznej? Jsem v šoku!"
Michala moje ochotnický představení na úrovni mateřinky neohromilo. Ne tak, jak jsem zamejšlela. Rozhodně se nesmál. "Vážně ses tolik nudila? To jsem podle tebe tak strašně špatný učitel?"
"Ale ne, to určitě nejsi. Správná otázka by spíš měla znít, jestli já náhodou nejsem tak špatnej student," chlácholila jsem ho. "Na učení jsem nikdy moc nebyla. Nejen na ten debilní dějepis, co ho tak zbožňuješ, ale na nic. Jediná škola, kde mě něco fakticky bavilo, byla zopka. Kriministika a tak...A vůbec, víš že občas kecám sračky."
"Takže ses nenudila?" Do očí se mu vrátilo trochu života a s nadějí čekal na mojí odpověď.
"Ale nudila," smázla jsem z jeho tváře veškerý nadšení. "Pekelně jsem se nudila. Jen jsem chtěla říct, že tvoje učitelský schopnosti, nebo naopak neschopnosti, s tím vůbec nemaj co dělat."
Zřejmě se snažil nedat najevo zklamání, ale marně. Bylo to na něm poznat. Celej se trochu shrbil, ramena spustil dolů a koukal do země. Jako kdyby moje prohlášení vážilo dvacet kilo a usadilo se mu za krkem. Trochu mě to mrzelo, ale neviděla jsem důvod si vymejšlet nějaký pohádky. "A cos mi teda vlastně chtěl, krom tý přednášky?"
Zmateně odlepil pohled od chodníku a zaparkoval ho na mě. "Cos říkala?"
"Ptala jsem se, cos mi to vlastně chtěl," zopakovala jsem mu.
"Jo tak. No, já jen, že bych pro tebe měl práci. Ale asi je to blbost, to bys nejspíš nechtěla," vysoukal ze sebe a divně se u toho ošíval, "Vůbec jsem o tom neměl začínat. Nechápu, jak jsem si mohl myslet, že bys o to stála..." lamentoval. Nejspíš by byl nejradši, kdyby nic neřekl.
Ale to měl smůlu.
"Tak to vyklop, o co de?" Moje chodskou přednáškou vymletá hlava nedokázala pobrat, jakej strašnej flek pro mě měl v pácu, že tak obrátil. "Hele, tu práci vopravdu potřebuju. Ne kvůli prachům. Prachy nejsou takovej problém, to víš. Ale prostě musím něco dělat, jinak mi už jebne. Sedím doma na zadku moc dlouho. Takže jestli mi nenabízíš práci vychovatelky v družině, rozhoďnožky v Miléniu nebo umejvání hovnocucu, tak to beru," šťouchla jsem ho loktem do žeber až překvapením zamrkal.
"Umejvání hovnocucu?" nakrabatil obličej do naprosto znechucený grimasy.
Uchechtla jsem se. "Máš pravdu, i to bych asi vzala. Na rozdíl od toho zbytku."
