Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Právoplatným obyvatelem tohohle bohem zapomenutýho zapadákova jsem byla snad měsíc, když mi hned po ránu volala ta snaživá holka z pošty. Už jsem dosnídala, takže jsem si jenom dopila poslední dva tři hlty kafe a chystala se vyrazit.
Nebylo zrovna hezky. Nebe bylo zatažený, hrálo spoustou odstínů šedi a dávalo tušit, že se brzo něco semele, proto jsem do ruky popadla i bundu. Nebyla bůhvíjak nepromokavá, ale aspoň tak pro pocit.
Jakmile jsem vlezla dovnitř, ta, který tu zřejmě všichni říkali Helenka, si mě okamžitě všimla, přestala přepočítávat losy a natočila se ke mně.
"Mám to tu pro Vás připravený, ale budu potřebovat občanku," usmála se a z plastovýho košíčku vedle počítače vytáhla obálku.
"Jo, jasně, moment," vylovila jsem ze zadní kapsy od džínů peněženku a prohledávala jednotlivý přihrádky, než jsem tu slavnou kartičku našla a podsunula jí pod sklem.
Brejlounka si ji vzala, pošoupla si okuláry vejš a chvíli něco ťukala, načež mi podstrčila dva papíry. "Tady mi to podepište a bude to vaše."
Automaticky jsem se natahovala po propisce, ale žádná tam nebyla. "Mohla byste?" upřela jsem pohled na holku za přepážkou, "tady není nic na psaní."
Okamžitě mi s omluvným výrazem podala svojí. "Někdo nám jí minulý týden ukradl."
"Tady se taky krade?" podivila jsem se. Ne že bych si snad myslela, že jsou tady lidi jiný, že se nepomlouvaj, nezávidí a nekradou. Ale stejně mě to trochu zarazilo.
"To víte, že jo. Ne moc, ale sem tam přece. Jako všude," pokrčila Helenka rameny, vzala si ode mě podepsaný doručenky a vyměnila je za naditou obálku. "Něco důležitýho?" spočinula pohledem na psaní s pruhem v mý ruce a pak na mně.
"Docela jo. Tak děkuju," mávla jsem obálkou a abych zabránila dalším otázkám, zamířila k východu.
Venku se mezitím ochladilo a začal se zvedat vítr. Navlíkla jsem si bundu a chvíli civěla na tu blbou obálku.
Byla důležitá a já byla z jejího obsahu pěkně nervózní. Věděla jsem, že ji musím otevřít. A taky jsem to chtěla mít už za sebou, ale prostě jsem to nedokázala. Klepaly se mi ruce a srdce hrozilo vyskočit z bezpečí mýho hrudního koše.
Tohle si žádalo cigáro.
Předtím jsem hulila jak fabrika. Ostatně, to my všichni. Ona k tomu ta práce dost svádí. Když jsou fakt nervy, trocha toho instantního nikotonovýho uklidnění se hodí. A na zkurveně dlouhý noční taky. Svoje kapesný jsem za tenhle smradlavej hřích utrácela snad od patnácti, možná dřív. Ale pobyt v nemocnici se mi stal jakousi neplánovanou odvykačkou. Všichni do mě hučeli, že to je příležitost s tím hnusem konečně seknout, ať si to neposeru. A já si po čase přece jen zvykla. Občas byla chuť, ale už ne potřeba.
