Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Radim se zdržel do následujícího odpoledne. Doprovodila jsem ho k autu, který nechal večer u hospody, a než za sebou zabouchnul dveře, ještě si na mně vynutil slib, že o tom pátku budu vážně přemejšlet. A pak jsem se vydala zas zpátky do kopce. Bylo mi jasný, že bych se asi měla stavit za Honzou, jenže mnohem víc jsem v tu chvíli potřebovala bejt sama.
Tak moc jsem si potřebovala všecko v hlavě urovnat a promyslet, že mi nevadilo risknout další setkání s tím Psůtkovic pošukem. Jo, zamířila jsem do doupěte.
Na vysedávání po venku už byla kosa, ale to mi bylo vcelku šumák. Uvnitř to bylo taky fajn. Přesně takový, jako tyhle podniky bejvaj. Tlumený světlo, sezení všude možně po zemi a vzduch prosycenej voňavým kouřem.
Shodila jsem z ramen bundu, mrskla jí do kouta a svalila se na polštář hned vedle. Zády jsem se opřela o stěnu, taky vystlanou polštářema. Chladná zeď mě i přes vlasy studila do temene a já tam seděla se zavřenejma očima a snažila se utišit všechen ten bordel ve svý hlavě.
Nešlo to.
Pořád mi palicí rezonovalo všecko, co řek. A taky všecko to, co já mu odpověděla. A taky hromada vzpomínek.
Na začátky u hlídkový.
Na to, jaká byla s klukama prdel.
Jakej byl Zdeněk skvělej a férovej vedoucí.
Na směnu, při který mi Radim prvně řek Buchto, a jak se to ujalo.
Netušila jsem, co budu dělat. Netušila jsem ostatně vůbec nic. Věděla jsem jediný, kdyby se tam včera nezjevil, nic z toho by se nedělo. Nebyla bych postavená před takový rozhodnutí. Nemusela bych tyhle sračky vůbec řešit. Odešla bych domů s Honzou. Usnula bych vedle něj, probudila se vedle něj a večer šla do práce jako vždycky.
S čistou hlavou. Teda aspoň na moje poměry.
"Takže... co si dáš?" ozvalo se kdesi nade mnou. Otevřela jsem oči. Stál tam ten samej týpek, co vždycky, a koukal na mě lehce vyčítavě. Snad že jsem tam dlouho nebyla.
"Melounovou a čaj," slyšela jsem sama sebe říkat. Na vodku, nebo jakejkoliv jinej chlast jsem se musela vybodnout. U jednoho kalíšku by dneska rozhodně nezůstalo a mě čekala šichta v hospodě.
Jakmile odešel, zas mě pohltily moje vlastní dotěrný myšlenky. A tma. Absolutně netuším, kdy mi objednaný věci přines, ale když jsem příště otevřela oči, už to tam všecko bylo. A uhlík byl napůl vyhaslej.
Odcházela jsem odtamtud tak akorát, abych se stihla přesunout včas do nádražky.
V hlavě mi pořád vířilo všecko možný a neměla jsem jasno vůbec v ničem. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout ohledně tý páteční rozlučky, ani jak moc špatná nebo dobrá je pro mě Radimova nabídka. Ale čekat, že taková návštěva za mě jako zázrakem všecko vyřeší, to by bylo neskonale naivní. A taková já nebyla. Jediný, co jsem si od toho slibovala, bylo trochu klidu. A toho se mi dostalo. Neměl ale trvat moc dlouho.
