Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Rybí polívka byla stejně hnusná, jako si ji pamatuju z posledních Vánoc, co jsem s našima trávila. Kapr se salátem byl taky stejnej, jako vždycky, ušel. Dárky jsme si rozdali v mrazivým tichu, jelikož táta měl zas u večeře potřebu otravovat se starostma o mojí budoucnost. Nechápu, že k těmhle debatám využívá prakticky jenom dobu, kdy sedíme u stolu. Fakt pošahanej zvyk. I když u štědrovečerní tabule to má jistej smysl. Od tý se přece nesmí odcházet, že jo, protože tradice.
Každopádně to celý proběhlo zhruba tak, jak jsem předpokládala. A upřímný úsměvy, pohodu nebo neskonalý rodinný štěstí byste v tom hledali marně. V půl desátý už jsme se s bráchou pakovali pryč. Domů jsme ale hned nešli, protože nás popadla chuť se trochu vodvázat a štědrovečerní vožíračka? To vypadalo jako bezchybnej plán. Teda aspoň do chvíle, kdy si Páťa vzpomněl, že jde druhej den se svým klukem na oběd. K jeho rodičům. Poprvé.
"Ty vole, Lukáš mě zabije! Ne, já se zabiju sám, jak mi to mohlo vypadnout?" lamentoval s hlavou v dlaních a div si u toho nevyrval vlasy.
"Neblbni," snažila jsem se ho uklidnit, "vždyť se nic neděje, měl jsi sotva tři piva a pár panďuláků. Máš snad pocit, že bys byl na sračky?"
"To nemám, ale-"
"Žádný ale není. Prostě se teď zvednem a projdem se domů. Dáš si sprchu, půjdeš hnedka spát a ráno budeš v pohodě, neboj." Faktem bylo, že už byl opravdu docela připitej. Já ostatně taky, ale pořád žádný drama.
Zaplatila jsem naši útratu a vypadli jsme z putyky do tmy, k bráchově bytu. Bylo to dost surreálný. Všude byl klid, potkali jsme jen pár osamělejch chodců, co šli nejspíš z nadílky, nebo na půlnoční. V oknech, který jsme míjeli, blikaly barevný světýlka. Silnice prázdný. A do toho všeho klidu a míru jsme se tam potáceli my dva. Dva vožralové s dárkovejma taškama v rukách.
Peruánskej indián a Rambo. Cool dvojka, fakt že jo. Hlavně když Rambo měří s bídou metr šedesát a napůl vláčí o víc jak hlavu většího čahouna.
Bráchova sousedka, babča s pejskem, co jsme ji potkali ve vchodě, na nás taky koukala dost divně. Zřejmě i jí jsme přišli jako pěkně divnej úkaz. Držela si od nás odstup, jorkšíra v růžovým oblečku si tiskla k prsoum a mumlala si pod vousy něco o tom, jak je ta dnešní mládež hrozná.
Neměla jsem moc prostoru na to nějak reagovat, protože jsem se právě snažila vmanévrovat bráchu do výtahu. A stejně tak jsem ho o chvíli pozdějc vmanévrovala i do koupelny. Do ložnice už zapadnul sám.
On usnul prakticky hned, podle děsivejch zvuků, který se ozývaly z jeho ložnice. Já takový štěstí neměla. Vadilo mi světlo pouličních lamp, ruch z ulice a tak nějak všechno vlastně. Asi už jsem byla zhejčkaná životem v tý svý poustevně. A Honzův barák je vlastně taky napůl samota. Usnout jsem musela až někdy kolem čtvrtý, protože když jsem šla naposledy na záchod, na mikrovlnce svítilo tři čtyřicet dva.
