SWEET IDIOT (Sladký idiot)

18

Chloe

Vzala jsem si od pana Bruckhaimera vizitku a slíbila, že hned jak si jeho nabídku nechám projít hlavou, že se mu ozvu.
Nevěřícně jsem civěla na kartičku v ruce, když se za mnou ozval Ian. ,,Co Ti ten týpek chtěl?", vyzvídal.
Otočila jsem se k němu čelem a podala mu bez jediného slova kartičku.
Chvilku na ni civěl stejným způsoben jako já a pak se na mě s vykulenýma očima podíval. ,,To si ze mě děláš srandu?!".
Jen jsem zakroutila hlavou. Dočista jsem přišla o hlas. Což je celkem ironie, když si uvědomím, že mě možná bude živit.
,,To se musí oslavit!", vyjekne nadšeně Ian a vleče mě k prázdnému baru. Naštěstí už je zavřeno.
,,Iane, počkej.", zařazením ho v půlce cesty. ,,Já ještě nevím, jestli to na to prikývnu.", vysvětlím trochu rozpačitě.
Zakoulí očima a nasadí ten úsměv, kterým vždycky dává najevo, že mi nevěří. ,,A proč bys jako neměla?".
Posadil se na barovou židli a začnu si pohrávat s tácky pod skleničky. ,,Příjde mi to takové...", jak to správně nazvat, ,,takové moc pohádkové. Celou dobu nic a najednou bum. Navíc mě se líbí pracovat tady v baru.". A líbí se mi každý den vidět Louise. Když to příjmu, Bude to znamenat konec v jak v Infernu, tak u Louise.
,,Neblázni, Chloe!", tenhle tón znám, začne mi promlouvat do duše. ,,Takovéhle příležitosti se jen tak neodmítají. A do baru se můžeš kdykoliv vrátit.", konečně se na mě podívá a podává mi jednu skleničku s nealkoholickým mochijetem.
Ano, do baru se budu moct vrátit. Ale co k Louisovi? A chtěla bych se k němu vůbec vrátit? A proč bych vlastně vůbec měla chtít? Co od něj vlastně čekám? Že mě bude chtít? To se nestane. Dobrá, je rozhodnuto. On je pro mě uzavřenou kapitolou.
,,Takže?", podívá se na Iana, který se zvednutým odbočím čeká na moji odpověď.
,,Ještě si to musím promyslet, ale asi to vezmu.", odpovím s lehkým úsměvem.
Jemu se na tváři objeví zářivý úsměv a svedne skleničku k přípitku. ,,Tak na budoucí hvězdu.".

Potichu jsem odmkla dveře a vešla do našeho bytu. Nevěděla jestli mamka nespí. Rozhodně jsem ji nechtěla probudit. Ale když jsem přišla do kuchyně uvidela ji sedět u stolu. Hlavu si držela v rukou.
,,Mami?", oslovila jsem ji polohlasně, aby se nelekla.
Otočila se směrem ke mě a usmála se. ,,Ahoj, zlatíčko. Jak bylo v baru?", zeptala se s úsměvem, ale byli na ní vidět, že unavená.
Sedla jsem si k ní. ,,Mám novinu. Ale to může počkat do zítra. Proč ještě nejspíš?", vzala jsem ji za ruku a starostlivě ji pohladila. Jestli si dobře vzpomínám, minulou nic taky nespala.
,,Nemůžu usnout. Bolí mě hlava. Co je to za novinu?", snažila se změnit téma. Já jsem ale věděla, že ta její bolest hlavy není zrovna dobré znamení.
Zakroutila jsem hlavou na protest. ,,Nic Ti neřeknu, dokud se nevyspíš.". Někdy mi příjde, že jsme si prohodili role. Já jsem ta rozumná a ona naopak nerozumná, jako nějaký puberťák.
,,Dobře. Už jdu. Ale Ty taky neponocuj.", připomněla mi a pomalu se vydala směrem k ložnici.
V půlce cesty se ale zakymácela a dřív než jsem si stihla uvědomit co se děje, ležela v bezvědomí na zemi. Okamžitě jsem k ní vyběhla. Vůbec nereagovala. Vytáhla jsem z kapsy bundy telefon a vytočila číslo na záchrannou službu.

«Moji milí, ani netušíte jakou mám radost. Sweet Idiot si od Vás zasloužil 100* :-) Mockrát Vám děkuju, moc to pro mě znamená. Doufám, že se budou líbit i další díly ;-)»