SWEET IDIOT (Sladký idiot)

19

Louis

Lehl jsem si do postele s úsměvem blázna . Jerry uznal, že Chloe v baru mrhá talentem. Aspoň se z toho pajzlu dostane pryč.
Když už je řeč o pajzlu, měl bych si dát sprchu. Ze svého oblečení i z vlasů cítím klasický hospodský pach cigaret.
Oblečení jsem hodil do koše a pustil si vlažnou vodu. Po chvilce jsem si uvědomil, že si zpívám ve sprše. A to nahlas. Co se to se mnou děje? Obmotal jsem si osušku kolem pasu a vydal se do ložnice. Už jsem si chtěl obléct pyžamo, když mi začal zvonit telefon.
Co za blázna mi může volat v tuhle hodinu? Na displeji jsem si všiml jména. ,,Proč mi Chloe volá v tuhle hodinu?", zeptal jsem se sám pro sebe a přijal hovor. ,,Chloe? Děje se něco?".
,,Omlouvám, že tuším v tuhle hodinu, ale nevěděla jsem komu jinému zavolat.", vznikala do telefonu a bylo slyšet jak popotahuje.
,,To nevadí.", uklidnil jsem ji. ,,Tak co se děje?", zeptal jsem se znovu. To se mi vůbec nelíbí.
,,Mamka, ona... Ona je v nemocnici. Měla mozkovou příhodu. Já.. já nevím, co mám dělat.", na to se rozbrečela ještě víc.
Proboha. Chudák Grace. ,,Kde jsi?", vyzvídal jsem a jednou rukou jsem se začal rychle oblékat.
,,V nemocnici. U svaté Anny.", znovu popotáhla.
Ta je asi deset minut autem. ,,Dobře. Za chvilku jsem tam.", aniž bych počkal na její odpověď ukončil jsem hovor a dooblékl se. V předsíni jsem popadl klíče a peněženku, kterou jsem si klasicky zastrčil do zadní kapsy džín.
V tu chvili jsem si uvědomil, že jsem vlastně pil. ,,Kašlu na to.", řekl jsem si pro sebe a spěšně opustil byt.
Naštěstí jsem žádné policisty nepotkal. A i kdyby ano, tak by mi sebrali řidičák. Ale čert to vem. Chloe mě potřebovala.
Vešel jsem do nemocnice a zamířil jsem rovnou k recepci. Sestra, taková postarší milá dáma, mě navedla do čekárny.
Chloe tam seděla v křesle. Jednou rukou si podpírala hlavu a v druhé mačkala kapesník. Pořád plakala a zalykala se. Přešel jsem k ní a dřepěl si před křeslo, ve kterém seděla. Opatrně jsem jí položil ruku na koleno. Zvedla hlavu a jakmile mě uviděla svýma uslzenýma zelenýma očima okamžitě se mi vrhla kolem krku.
Kolikrát jsem snil o tom, že ji budu mít ve své náruči? Nechala pevně držet a já ji hladil po vlasech a zádech. Po chvilce se ale odtáhla.
,,Omlouvám se.", zklopila oči a trochu se začervenala.
,,Nic se neděje.", usmál jsem na ni. ,,Jak to vypadá s Grace?".
Utřela si obličej a zhluboka se nadechla. ,,Pořád je na sále.", snažila se znít klidně, ale prozradil ji třesoucí spodní ret.
Znovu jsem ji objal. Bylo mi jí líto. Svoji mámu miluje a má o ní strach. Čekal jsem, že se odtáhne, ale neudělala to. ,,Neboj se. Grace to zvládne. Je silná. Navíc má Tebe.", utěšoval jsem ji vším, co mě napadlo.
Grace je úžasná žena. Taková moje druhá máma. Vždycky jsem se mohl se vším svěřit. A vždy když mohla, tak mi pomohla. Tolik jsem jí toho ještě dlužil.
Po pár minutách jsme se posadili na pohovku. Chloe mi pořád plakala na rameni. Když přestala, zvedla hlavu a podívala se na mě.
,,Louisi, děkuju. Děkuju, že jsi přijel a že tu jsi se mnou.", zněla už klidněji a hlas měla silnější.
Pohladil jsem ji po paži. ,,To je samozřejmost. Řekl jsem, že Ti pomůžu, když se bude něco dít. A já svá slova dodržuju.".
Potom nastalo ticho. Mlčky jsme seděli více jak hodinu, když se v čekárně objevil doktor.
,,Slečna Buttlerová?", podíval se naším směrem.
Chloe okamžitě vyskočila na nohy. ,,Ano?".
Doktor k ní natáhl ruku. ,,Doktor Clarkson. Vedl jsem operaci vaší matky.".
Zdvořile mu potřásla rukou. Ale bylo na ní vidět jak je nervózní. ,,Jak je na tom máma?", zeptala se nedočkavě.
Doktor se zhluboka nadechl. ,,Popravdě řečeno, během operace nastali komplikace. Ale nakonec jsme to zvládli. Vaše matka je teď stabilizovaná a několik dní bude na jednotce intenzivní péče. Ovšem teď už to záleží jen na ní, jak se s tím popere.".
To jako znamená, že se z toho možná nedostane? Okamžitě jsem se za tuhle myšlenku v duchu profackoval.
Chloe se trochu uvolnila ramena. ,,A můžu ji vidět?", zeptala se.
,,Teď momentálně to nepůjde. Zatím je stále pod narkotiky. Ale zítra už by to možné bylo. Doporučoval bych Vám teď s přítelem jet domů a pořádně se prospat.", řekl doktor a odešel.
Cože? Přítel? A Chloe neprotestuje?
Chloe svěsila hlavu. Přešel jsem k ní a vzal ji za ruku. ,,Tak pojď. Potřebuješ se vyspat.", přemlouval jsem ji.
Začala vrtět hlavou. ,,Nechci být v tom bytě sama. Nechci tam být vůbec. Budu spát tady na sedačce.", začala odmlouvat.
Teď jsem pro změnu začal protestovat já. ,,Tak to ani náhodou. Budeš spát u mě. Nenechám Tě spát v nemocnici.".
,,To nejde. Nechci Tě obtěžovat. Navíc sebou nemám ani žádné věci a ..."
Přerušil jsem ji v půlce věty. ,,Neobtěžuje mě to a nějaké věci ti půjčím. Zítra než jsem pojedeme se stavíme u vás. Zamyslíš si nějaké věci a budeš u mě, dokud Grace nepustí z nemocnice.", rozhodl jsem. Teď ji nemůžu nechat samotnou.
,,Ale...", zase chtěla prostestovat.
,,Žádné ale! Už jsem řekl. A teď jedeme.", ukončil jsem a vedl ji, pořád s její rukou v té své, ven z nemocnice k autu.