SWEET IDIOT (Sladký idiot)

7

Louis

                Ráno jsem se probudil se skvělou náladou. Zdálo se mi o Chloe. Škoda, že to byl jen sen. Když jsem plně nabral vědomí, praštil mě do nosu obrovský smrad. Páchlo to tu jako ve staré hospodě. Podíval jsem se na hodiny na stolku vedle postele. Třičtrvtě na deset. Chloe tu za chvilku bude.

                „Sakra!“, vystřelil jsem z postele.

Otevřel jsem okno, aby se tu trochu vyvětralo. Popadl jsem ze země oblečení, které jsem na sobě v baru. Jako první jsem zamířil do prádelny, oblečení jsem hodil do koše na prádlo. Hned na to jsem zamířil do koupelny. Potřeboval jsem sprchu. Smrděl jsem jako skunk.

Sice jsem včera Harrymu řekl, že má Chloe na pár dní volno, ale kecal jsem. Jen nechci, aby se s ní vídal. On je na ženský jako magnet. Na kterou si ukáže, tak mu dobrovolně skočí do postele. Nechci, aby Chloe byla jednou z nich. Z přemýšlení mě vytrhl zvonek dveří.   

„Sakra!“, zaklel jsem znovu nahlas. Rychle jsem vypnul sprchu a kolem pasu si obmotal osušku.

Otevřel jsem dveře. Chloe si mě zběžně prohlédla od hlavy až k patě a rychle odvrátila oči. Trochu se začervenala. Roztomilé.

„Dobrý den.“, pozdravila trochu rozpačitě. Pořád se dívala do chodby.

„Ahoj, pojď dál.“, usmál jsem se a ustoupil ze dveří.

Prošla kolkem mě rovnou do kuchyně. Už o mě nezavadila ani pohledem.

„Dneska bude stačit, když uvaříš. Pak můžeš jít domů.“, snažil jsem se znít mile. „Nemusíš tu být až do poledne. Ohřeju si ho.“.

Chloe

„Dneska bude stačit, když uvaříš. Pak můžeš jít domů. Nemusíš tu být až do poledne. Ohřeju si ho.“, řekl Louis.

Jasně, určitě má nahoře nějakou couru a chce mě co nejdřív zbavit. Tím líp pro mě, alespoň se budu moct ještě trochu prospat, než půjdu večer do práce. „Dobře. Děkuju, pane.“, zamumlala jsem poděkovaní.

„Dojdu se obléknout.“, oznámil a odešel.

Co mě je do toho, co jde dělat? Pro mě za mě, ať si tu chodí třeba nahý. Před očima se mi znovu vybavil ten výhled, který jsem na něj měla, když otevřel dveře. Mezi zuby jsem si zkousla spodní ret. Nebo radši ne. Zatřásla jsem hlavou, abych z ní dostala ten výjev.

Louis se vrátil, tentokrát už oblečený, posadil se na barovou stoličku a pozoroval mě, jak krájím zeleninu.

„Chloe, chtěl bych se ti omluvit, že jsem se ze začátku choval jako idiot.“, rukou si nervózně zajel do mokrých vlasů.

„Au!“, cítila jsem pálení na prstu. Tekla mi z něj krev. Rychle jsem ho strčila pod tekoucí vodu.

„Přinesu lékárnu.“, Louis vyskočil ze židle a odešel.

Za to stejně může on. Kdyby mě nechal v klidu pracovat, tak se to nestalo. Krucinál to štípe.

Louis se vrátil i s lékárničkou. Položil ji na kuchyňskou linku a vyndal z ní dezinfekci, náplast a stahovací obvaz. Natahovala jsem se pro dezinfekci, ale zarazil mě. „Já sám.“, všechno posunul blíž ke dřezu, kde jsem pořád máčela prst. „Trochu to bude štípat.“, řekl a moji ruku stiskl o trochu víc, ale pořád to bylo jemné.

Do jedné ruky vzal lahvičku a druhou opatrně vzal tu moji. Opatrně nakapal pár kapiček na ránu. Štípalo to mnohem víc. Zasyčela jsem bolestí. „Promiň.“, zděšeně se na mě podíval.

„To nic.“, trochu jsem se na něj pousmála.

Opatrně přelepil ránu náplastí a obvázal kouskem obvazu. „Neutáhl jsem to moc?“, zeptal se starostlivě.

„Ne. Děkuju.“, zavrtěla jsem hlavou. „Ale obávám se, že dnes budete bez oběda, pane.“, kývla jsem bradou směrem k rozkrájené zelenině.

„To nevadí.“, věnoval mi sladký úsměv. „Můžu si něco objednat. Nechceš taky něco?“, tázavě se na mě podíval.

„Ne, děkuju. Pokud by vám to nevadilo, radši bych šla domů.“, řekla jsem nejistě. Bylo mi trapné odejít, ale stejně už jsem dneska nic dělat nemohla.

„V pořádku. Odvezu tě.“, řekl. Odešel do ložnice. Vrátil se s klíčky od auta.