SWEET IDIOT (Sladký idiot)

4

Louis

                S Liamem jsme seděli v obýváku a bavili o fiktivní akci. Chloe se ukázala ve vchodu.

                „Takže o tom nikdo neví?“, zeptal jsem se Liama.

                „Vůbec nikdo. Je tou soukromá akce, takže žádní novináři, žádné fanynky.“, odpověděl Liam a kýval hlavou na souhlas.

                „A kdy že to je?“, pokračoval jsem.

                „Zítra v devět večer v Buddhovi.“, řekl Liam s hranou nadšeností.

                Měl jsem jistotu, že to Chloe slyšela celé, tedy alespoň ty podstatné informace. Celoudobu nervózně přešlapovala u vchodu.

                Podíval jsem se na ni. „Co je?“, štěkl jsem po ní.

                „Omlouvám se, že ruším, pane.“, byla nesvá, „Za pár minut bude oběd, chtěla jsem se jen zeptat, zda vaše návštěva bude obědvat s vámi.“.

                Liam se na ni otočil, „Ne, děkuju.“, odpověděl mile.

                „Ještě něco?“, zeptal jsem se otráveně. Mám tě, holka, zítra poletíš. V duchu jsem se smál jako idiot

                „Ne, pane.“, otočila se a odešla zpět do kuchyně.

                Liam se otočil zpět ke mně, „Vypadá celkem v pohodě.“, řekl tlumeně, „A docela hezká, až na ty kruhy pod očima.“, okomentoval ji.

                „Docela.“, pokrčil jsem rameny. „Ale já ti říkám, že se na ni nedá spolehnout.“, odpověděl jsem stejně tlumeným hlasem.

                Liam jen nechápavě zakroutil hlavou. „Hele, já už půjdu.“, vstal z křesla.

                „Jasně. Díky, kámo, máš to u mě.“, doprovodil jsem Liama ke dveřím a pak zamířil rovnou do kuchyně.

Chloe

                V duchu už jsem odpočítávala minuty, kdy odtud vypadnu. Nandala jsem na talíř oběd pro Louise. Proč nemůže být milý, jako ten kluk, co s ním mluvil?

                „Zdá se, že nám tu někdo pěkně ponocoval.“, řekl kysele Louis.

                Je pravda, že jsem toho moc na dnešek nenaspala. Byla jsem v baru skoro do pěti. Ignorovala jsem ho a dál se věnovala servírování oběda.

                „A podle toho jak vypadáš, bych řekl, že bylo pěkně rušno.“, rýpal do mě.

                Nesmím se nechat vytočit. Vůbec nic mu do toho není. Když já nesmím vědět nic o něm, tak on nemusí vědět nic o mně.

                „Budete obědvat v jídelně, nebo tady, pane?“, zeptala jsem se.

                „V jídelně.“, odpověděl.

                Odnesla jsem talíř do jídelny a položila na stůl příbor. V kuchyni jsem naskládala nádobí do myčky a poklidila linku. Počkala jsem, než Louis dojí a uklidila i nádobí z jídelny. Ještě mi zbývala hodina. Rozhodla jsem zabít čas úklidem koupelny.

                Když jsem skončila, bylo pár minut po čtvrté. Konečně jsem mohla jít domů. Rozloučila jsem se a odešla.

                Hned před domem mě zastavila nějaká blondýna. „Ty jdeš od Louise?“, zeptala se a oči jí zářily nadšením.

                Nesmím o něm mluvit. „Od koho?“, dělala jsem, že nevím, o koho jde.

                „Tady v tom domě přece bydlí Louis Tomlinson!“, dívala se na mě jako bych právě spadla z vesmíru.

                „Nikoho takového neznám.“, pokrčila jsem rameny a otočila se k odchodu.

                Hned jak jsem přišla domů, tak jsem zalezla do postele a spala až do rána. Naštěstí jsem dneska měla v baru volno. Jinak bych to asi nezvládla.