SWEET IDIOT (Sladký idiot)

22

Chloe

            Ani nevím, jak dlouho jsme vůbec byli v nemocnici. Posílala jsem Louise několikrát domů. Určitě měl na práci i něco jiného, než sedět se mnou v nemocniční čekárně a čekat, jestli náhodou nepřijde doktor s nějakými novinkami ohledně mamčina stavu. Ale pokaždé jsem se dočkala stejné odpovědi.

            „Budu tu s Tebou. Ostatní věci mohou počkat.“.

            Když jsem se doktora konečně dočkala, stejně mi neřekl nic nového. „Měli byste jet domů. Začíná se připozdívat. A tady stejně nic nezmůžete. Pokud se něco změní, budu vás informovat.“, zněl mile a soucitně. Ale stejně jsem měla pocit, že mi něco tají a nechce nás odtud ´vykopnout´.

            Jako slušně vychovaná jsem poděkovala, ale nehnula jsem se ani o milimetr.

            „Chloe,…“ ozval se Louis. „Vážně bychom měli jít. Začíná být pozdě.“, začínal také přemlouvat.

            Rozhodně jsem si založila ruce na prsou a opřela se o opěrku křesla. „Nehnu se odtud, dokud se nedozvím něco nového.“, oznámila jsem tvrdohlavě.

            „Chloe…“, povzdechl si a začal mě hladit po paži.

            „Klidně můžeš jet domů.“, otočila jsem se k němu s lehkým úsměvem. „Vypadáš unaveně.“, zkonstatovala jsem. Nechtěla jsem ho odhánět, ale zároveň jsem nechtěla, aby kvůli mně musel něco měnit, nebo dokonce omdlít z vyčerpání. Vždyť poslední pořádné jídlo, které dnes měl, byla snídaně.

            „Řekl jsem, že se o Tebe…“, zbytek věty, kterou beztak už znám zpaměti, nedořekl.

            Něco se dělo. Po chodbě začal pobíhat zdravotní personál a překřikovali se jeden přes druhého. Tohle vůbec není dobré. Mezi všemi těmi lidmi jsem zahlédla i doktora Clarksona. Běžel k pokoji, kde byla mamka.

            Zaváhala jsem jen na okamžik. Vydala jsem se stejným směrem. Strkala jsem do lidí, kteří kolem mě procházeli. A bylo mi to jedno. Zastavila jsem se u dveří pokoje, kde stál i doktor a dával instrukce jedné sestře. Všiml si mě, ale pořád pokračoval ve vydávání instrukcí. Ani jsem nevnímala, že Louis už stojí vedle mě.

            Doktor konečně skončil s instrukcemi a otočil se na mě. Měla jsem pocit, že ni zastavilo srdce. „Nebudu vám lhát. Nevypadá to dobře. Ale teď mě omluvte.“, oznámil mi rychle a zmizel za pokojovými dveřmi, odkud se ozývalo plno hlasů.

            Snažila jsem se popadnout dech. Zamotala se mi hlava. V očích mě štípali slzy. A ze spodního rtu, který jsem drtila mezi zuby, mi začínala téct krev.

            Na rameni jsem ucítila něčí ruku. Otočila jsem se a uviděla Louise. Soucítil se mnou. Neřekl ani slovo, ale já to na něm poznala. Na jeho očích. Naplno jsem se rozbrečela a on si mě přitáhl do náruče. Držel mě jemně, ale zároveň pevně. Konejšil mě hlazením po vlasech a zádech. Ale nic z toho nebylo potřeba. Nejvíce mě uklidňovala jeho přítomnost.

            „Slečno Buttlerová?“, ozval se za mnou doktor. Otočila jsem se na něj. Chytla jsem Louise za ruku, potřebovala jsem jeho dotek. Doktor se zhluboka nadechl a podíval se mi do očí. „Dělali jsme, co jsme mohli, ale…“.

            Víc už jsem nevnímala. Zatmělo se mi před očima a já padala k zemi.

Louis

            Chytil jsem Chloe dřív než stihla spadnout k zemi. Pevně jsem ji držel v náruči.

            „Přinesu pro ni nějaké prášky na uklidnění. Nebude to pro ni jednoduché.“, doktor dál mluvil, ale já ho nevnímal. Jen jsem přemýšlel nad tím, jak pomoci Chloe.

            Odvezl jsem ji domů. Položil jsem ji na postel a sedl si na kraj postele, aniž bych z ní na okamžik spustil oči.

            Asi po půl hodině se probrala. Podívala se na mě a řekla mi jednu jedinou větu. „Řekni mi, prosím, že se mi to jen zdálo.“, dívala se na mě prosebně.

            Ztěžka jsem polkl, Jak moc bych si přál jí říct, že to vše byla jen ošklivá noční můra. Jediné, na co jsem se zmohl, zatřesení hlavou a sklopení pohledu. Chloe se hlasitě rozplakala.

            Přitáhl jsem si ji k sobě na klín. Houpal jsem ji a konejšil. Plakala hodiny. Nakonec usnula. I s ní v náruči jsem se položil na postel.

Konečně jsem mohl povolit uzdu svým emocím. Nechtěl jsem, aby mě tak Chloe viděla. Potřebuje teď někoho, kdo jí podrží a podpoří. A já jsem Grace slíbil, že se o ni postarám. Ach, Grace. Po tváři se mi skoulelo pár slaných kapek.