SWEET IDIOT (Sladký idiot)

21

Louis

            Ještě se zavřenýma očima jsem cítil, jak mě něco šimrá na paži a jedna moje ruka byla v čemsi uvězněná. Pomalu jsem zamžoural jedním okem. Jelikož jsem byl rozespalý, moc jsem toho neviděl. Takže jsem otevřel i to druhé. Vyskytl se mi výhled na kupu bronzových vlasů svázaných do nedbalého drdolu.

            Byl to Chloe, samozřejmě. Nějakým záhadným způsobem jsme se v noci přesunuli každý ze své strany postele doprostřed a rovnou do objetí. Bylo by tak moc hezké se takto probouzet každé ráno.

            Ta představa se mi zalíbila víc, než je zdrávo. Ještě chvilku jsem se nad tou kouzelnou záhadou, jak je možné, že jsme k sobě takhle dostali, rozplýval. Pak jsem si vzpomněl na náš večerní rozhovor. Sakra! Přátelé. Nechtěl jsem to všechno pokazit dřív, než to vůbec začalo. Vůbec se o tom nebudu zmiňovat. Nechci vědět, jak by to dopadlo. V lepším případě, by odešla. V tom horším, by se mnou nejspíš přestala komunikovat. A to jsem vážně nechtěl. Ne teď, když se začínáme sbližovat.

            Opatrně jsem vyprostil svoji ruku z Chloeina sevřeni a podařilo se mi ji nevzbudit. Dalším úkolem bylo dostat se co možná nejopatrněji z postele. Vážně jsem ji nechtěl vzbudit. Musí to mít víc než těžké. Když nepracuje u mě, tak je v baru. Nejspíš toho moc nenaspí. Jak je možné, že jsem si to všechno neuvědomil dřív?

            Opustil jsem ložnici a zamířil do kuchyně. Rozhodl jsem se připravit snídani. Snad se bude dát jíst. Ne, že bych neuměl vařit, ale rozhodně nejsem žádný kuchař s Michelinskou hvězdou.

Chloe

            Budík mi ještě nezazvonil. Takže můžu dál lenošit v posteli. Měkké, vyhřáté… Počkat?!

            Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. Tohle není náš byt. Ten je… Louise. Rychle jsem se posadila a rozhlédla se po zbytku pokoje. Ale kde je?!

            Vymotala jsem se z peřiny a vydala se ho hledat. Našla jsem ho v kuchyni, jak tam něco kuchtí. A soudě podle vůně, která se po kuchyni linula, šlo o lívance. Opřela jsem se zeď a chvilku ho pozorovala. Byl bez trička, jen v teplácích, které měl na spaní. Na tenhle pohled bych si nejspíš zvykla. Nevědomky jsem si zkousla spodní ret.

            „Krucinál!“, zaklel Louis, když se snažil otočit jeden lívanec vyhozením do vzduchu, ale ten místo aby spadl zpět na pánvičku, skončil na pracovní desce linky.

            Jeho zaklení mě probralo z transu. Odlepila jsem se od zdi a popošla kousek blíž. „Dobré ráno.“, popřála jsem mu a usmívala se, byl roztomilý. Okamžitě se otočil a úsměvem opětoval pozdrav. „Co to tady vyvádíš?“, zeptala jsem se pobaveně a přešla až k němu.

            „Měla to být snídaně. Ale zatím to vypadá, že bych potřeboval nějaké lekce vaření.“, řekl nešťastně a naštvaným pohledem probodával lívanec připlácnutý na lince.

            „Já to udělám.“, řekla jsem pobaveně a vzala mu z ruky obracečku. Neochotně mi uvolnil místo a šel připravovat čaj.

            „Chloe, nechci, aby ses zase naštvala… Ale nechceš si to s tou výpovědí přece jen rozmyslet?“, zeptal se opatrně.

            V této situaci už mi to nepřipadalo jako špatný nápad. Až mamku pustí z nemocnice, budu de o ni muset starat. „Máš pravdu.“, přiznala jsem neochotně. „Bude to tak lepší. Dneska tam zavolám.“, slíbila jsem a dál se věnovala lívancům.

            Nasnídali jsme se a já zavolala Stewardovi, že v Infernu končím. Sice z toho nebyl kdoví jak nadšený, ale chápal moje důvody. Vydali jsme se k nám do bytu. Potřebovala jsem, jak sobě tak mamce zabalit nějaké věci. Louis mi nabídl, že jestli chci tak mi půjčí auto, abych to mohla v klidu sama. Ale nevěděl, že nemám řidičák a nikdy jsem auto neřídila. Takže stejně nakonec musel tak jako tak jet se mnou. Ale nezdálo se, že by mu to nějak vadilo.

            Zabalila jsem si vše, co jsem považovala za nejnutnější. Nějaké oblečení jsem zabalila i pro mamku.

            Odvezli jsme věci k Louisovi. Převlékla jsem se a vydali jsme se pro změnu do nemocnice. Konečně mě za mamkou pustili. Ležela na lůžku. Vypadala strašně bledě. Měla k sobě připojeno několik hadiček, které vedli k přístrojům vedle lůžka, které sem tam vydali nějaký zvuk.

            Znovu jsem měla na krajíčku. Cestou sem, jsem si slíbila, že brečet nebudu. Popravdě jsem teď měla co dělat, abych ten slib dodržela. Nikdy, opravdu nikdy v životě jsem neviděla svoji milovanou maminku tak zranitelnou a bezmocnou.

            Dívala jsem se na ni a přemýšlela o všem, co jsem pro ni mohla udělat. Připadala jsem si jako troska. Teprve až když mi Louis jemně stiskl rameno, jsem nabrala trochu síly a své nutkání se rozbrečet zmizelo jako pára nad hrncem.

Louis

            Vidět Grace, která vždy hýřila energií a elánem, i v době, kdy už věděla, že je nemocná, mě doslova dostalo. Chloe se statečně držela, ale poznal jsem na ní, že je na dně mnohem víc než já. A nebylo divu. Byla to přece její matka. Jediný člověk, kterého na světě milovala.

            Nevím, co mě to popadlo, ale v duchu jsem ke Grace vyslal němý slib. Slibuji, že ať tohle dopadne jakkoli, postarám se o vás. O vás obě.