SWEET IDIOT (Sladký idiot)

15

Louis

            Jak to, že po tom včerejším večeru dokáže dělat, že se nic nestalo? Většina holek, které znám, by se klepaly ještě teď.

            „Potřebujete něco?“, vytrhl mě z přemýšlení její hlas. Ani jsem si neuvědomil, že jsem tam stál už skoro deset minut a civěl na ni jako naprostý idiot.

            „Ehm..“, polkl jsem tak silně, že to muselo být slyšet. „Tak nějak jsem přemýšlel…“, to, že přemýšlím, hlavně o ní, se mi přiznat nechtělo. Alespoň teď ne. Je moc brzy. „Nechtěla jsi někdy zkusit hudební konzervatoř nebo se přihlásit do talentové soutěže?“. V duchu jsem se modlil, aby to znělo, možná co nejvíc nenuceně.

            Dívala se na mě jako na blázna, který utekl z léčebny, a snažila se zamaskovat chichotání, ale moc se jí to nedařilo.

            „Nechápu, co je na tom k smíchu?“, zeptal jsem se trochu zmateně i podrážděně zároveň a uraženě jsem si zkřížil paže na hrudi.

            Chloe se uklidnila a zhluboka se nadechla. Pak začala naprosto vážným tónem. „Nepřemýšlela jsem o tom a ani nebudu. Nejsem dobrá zpěvačka. Nemám na to, abych se prosadila. Kdyby to bylo jinak, proč bych pořád trčela v Infernu za barem?“.

            Dobrá zpěvačka je, o tom nebylo pochyb, ale proč si jí tam ještě nikdo, teda kromě mě a kluků, ještě nikdo nevšiml, to byla otázka za milion. Jak jsem jí na to měl odpovědět? Jediné, co mě napadlo, bylo změnit téma. S tímhle si poradím později. „Upřímně Chloe, nelíbí se mi, že tam pracuješ. Po tom včerejším večeru, si myslím, že bys tam měla dát výpověď.“.

            „To nepřipadá v úvahu.“, začala vrtět hlavou na protest.

            „Proč?“, vyzvídal jsem neodbytně. „Jestli je to kvůli penězům, přidám ti k platu dvojnásobek toho, co ti tam dávají. Jen tam už prosím tě nechoď.“. Klidně bych si před ní i kleknul na kolena, jen aby tam už nechodila.

            „Nechci od vás víc, než mám ve smlouvě.“, rozčílila se. „Pracuju tam proto, že mě to baví. Kdyby mě to nebavilo, mohla bych trčet celé dny, třeba za kasou v Tescu. A proč se vůbec staráte? Nemáte svých starostí dost, že se pletete do života i jiným?!“, prudce zastrčila šuplík s nádobím a otočila se ke dřezu, kde začala omývat zeleninu.

            Idiote! Okřikl jsem se v duchu. „Chloe, já….“. Já co?

            „Nechci už nic slyšet.“, zavrčela na mě. „Připravím jídlo, a odcházím.“.

            Poraženecky jsem svěsil ramena a zhluboka se nadechl. Ještě asi minutu jsem ji pozoroval, jak doslova kuchá papriku. Odešel jsem k sobě do pracovny a svalil se do koženého křesla. Chvilku jsem jen tak seděl a koukal z okna.

            Jakoby z ničeho nic, se mi v mysli objevilo jedno jméno. Ta osoba byla klíčem k vyřešení toho problému.

            Prohledal jsem snad celou pracovnu, než jsem konečně našel adresář se všemi svými kontakty. Ano, mám adresář. Přeci nebudu v mobilu hromadu kontaktů, které skoro nepotřebuji.

            Vytočil jsem číslo, a oddechl si, když se po druhém zazvonění ozvalo: „Ahoj Louisi.“.

            „Ahoj Jerry. Jak se máš chlape?“, začal jsem nenucenou konverzaci.