Věnováno Josette Salvatore
Chvíli po tom, co Damon odjel, jsem opět uslyšela, jak Josie opět volá o pomoc. Upířím krokem jsem šla za ní akorát včas, abych jí podržela vlasy nad toaletou. Když jsme si potom sedly v kuchyni, abychom se lépe poznaly, celkem rychle mi došel důvod Josiiny údajné nemoci a podle jejího nervózního chování to ona ví také a podle mě už docela dlouho. Nechtěla jsem se jí ale hned ptát, když se známe sotva 10 minut a proto jsem se rozhodla počkat, jestli se mi třeba nesvěří sama.
Aby jsme se nějak seznámily, řekla jsem Jo o naší minulosti s Damonem. Tušila jsem, že to prolomí ledy a měla jsem pravdu. Když jsem náš příběh skončila tím, jak mě Damon zabil a naším dnešním usmířením, Josie se začala smát.
,,Jak dlouho jsi těhotná?" Zeptala jsem se jí, když jsem si byla jistá, že si to mohu dovolit. Což netrvalo moc dlouho, protože i po té krátké době jsem mezi námi cítila pouto a vím, že si budeme hodně blízké. Možná stejně, jako si jsou blízké Freles.
,,Vím to asi tři měsíce." Odpověděla mi a trochu posmutněla.
,,A otec?" Zeptala jsem se potom, ale neměla jsem to dělat, protože Josie se mi s hysterickým pláčem složila do náruče. Vzpomněla jsem si na příběh Claire a proto mě napadlo, jestli to třeba není to samé. Jo mě ale vyvedla z omylu, protože když jsem se jí zeptala, jestli jí otec miminka ublížil, mezi vzlyky mi odpověděla, že to by Landon nikdy neudělal. Potom už Jo nemluvila a opět se poddala pláči. Určitě nechtěla, abych se jí ptala co se stalo a já jsem se ani ptát nemusela. Podle Josiiina chování mi došlo, že Landon zemřel.
,,Byla to autonehoda. Zrovna jsme to jeli říct Cami a Rafaelovi, jeho sourozencům. V zatáčce se najednou objevilo auto, řidič najel přímo do nás a potom ujel. Auto téměř hned začalo hořet a já jsme zůstala uvnitř. Landon se dostal ven, ale vrátil se pro mě. Až na pár škrábanců jsem byla v pořádku, ale Landon se odtamtud už nedostal, protože auto vybuchlo. Nevěděla jsem co mám dělat, asi jsem byla i v šoku a proto jsem tam jen tak seděla a kukala před sebe. Asi jsem měla svým způsobem štěstí, že kolem jela Kali a ne nějaký člověk. Společně jsme nehodu nějak zakryly a i když nesouhlasila, nakonec se mi Kali podařilo přemluvit, aby si to celé nechala pro sebe a dá mi nějaký čas k tomu, abych s tím vyšla najevo já. Nevěděla a pořád ještě neví o miminku, ale i tak na mě pořád dává pozor.
Od autonehody je to už měsíc, ale já o tom ještě pořád nemůžu mluvit. Jenže poslední dobou se mi nevolnosti zhoršují a já vím, že o miminku budu muset brzy říct alespoň rodičům.
Vím, že je mi teprve 16, ale Landona jsem milovala a stále miluji, Lexi. Nevím, jak to zvládnu." Řekla mi Josie a já jsem jí opět objala.
,,Chceš abych ti pomohla říct to tým rodičům?" Zeptala jsem se Jo, ale ona záporně zakroutila hlavou.
,,Vlastně... Mohla bys se mnou jít za Lilly? Je to tátova a Stefanova máma, takže vlastně i moje babička. Není s námi moc dlouho, tak ji tak ani moc neberu a větší pouto má spíš Claire, ale i tak jsme si dost blízké. Chtěla bych to říct jako první jí. Třeba mi něco poradí." Řekla mi váhavě a já jsem souhlasila. Lilly patří mezi pár lidí, které jsem ještě neviděla a ráda bych jí poznala. Konec konců, je to matka jednoho z mých nejbližších přátel.
Josie se jako zázrakem najednou cítila lépe, takže hned, jak se převlékla, vyrazily jsme o pár domů dál, za Lilly.
Dotyčnou upírku jsme už z dálky viděly stát ve dveřích, jakoby na nás už čekala. Je možné, že o nás věděla? Ale jak? I když je upírka, dům je docela daleko. Ani nadpřirozeným sluchem nás nemohla slyšet, nebo ano?
,,Ahoj, už vás čekám. Pojďte dál." Řekla nám a pozvala nás dovnitř.
,,My jsme se ještě neviděly. Těší mě, že tě poznávám. Jsem Lilly." Řekla mi, když jsme vešly do domu a podala mi ruku.
,,Lexi, také mě těší." Řekla jsem jí váhavě a stále jsem přemýšlela, jak o nás mohla vědět. Lilly nám ale své tajemství brzy objasnila.
,,Nejsem k upírce ještě i čarodějka, nebojte se. Mluvila jsem s Claire. Byla venku s miminky a slyšela vás, jak jste se domlouvaly, že za mnou půjdete. Upozornila mě na to. Telefonem." Řekla nám a zasmála se mé nejistotě. Ale může se divit? Vidím ji poprvé a to, jak se představila... Měla jsem prostě trochu strach. Teď tady ale nejsme kvůli mě, ale kvůli Josette.
,,Řekla ti Claire i proč jsme tady?" Zeptala se Josie vyděšeně a já jsem její strach úplně chápala. Vím, že pro ni bylo těžké o miminku vůbec někomu říct a určitě by nechtěla aby se to Lilly, nebo kdokoliv, dozvěděl od někoho jiného.
Josiina sestřenka ji ale nezradila. I když to určitě věděla, Lilly nic neřekla. Nebo to Lilly jen předstírala, když říkala , že neví o co jde?
Lilly dala Jo chvíli, aby si rozmyslela jak a co jí chce vlastně říct a mezitím jsme se trochu seznámily my dvě. Nebo jsme se o to alespoň pokusily. Nechaly jsme Jo v obývacím pokoji, ale Lilly ani nestihla zalít čaj, když za námi přišla její vnučka a téměř hned na ní vychrlila svůj příběh.
Lilly si povzdechla a po chvíli přemýšlení Josette odpověděla.
,,Tvého otce jsem měla v 17 a protože biologický otec se k němu odmítl hlásit a já se bála reakce mých rodičů, můj kamarád souhlasil, že si mě vezme. Rodiče se nic nedozvěděli, protože společně s celým světem si mysleli, že Giuseppe je Damonův pravý otec. Všechno bylo dokonalé, dokud jsem opět neotěhotněla a nečekala Stefana. Giuseppe se k Damonovi začal chovat jinak. Vlastně k nám oběma. Ani ke Stefanovi moc láskou neoplýval a já byla šťastná, když mě někdo přeměnil na upírku.
Chtěla jsem se svému manželovi pomstít za to, co nám celé ty roky dělal. Ano, chtěla jsem se na něm nakrmit. Jenže věci nešli podle plánu. Giuseppe, jak jistě víte patřil mezi rodiny zakladatelů, takže když jsem po něm před domem skočila, věděl co jsme zač a píchnul mi sporýš.
Probudila jsem se ve sklepě, přivázaná k židli. Giuseppe řekl, že mě nechá jít pod podmínkou, že odejdu, aniž by se o tom kdokoliv dozvěděl. Včetně mých synů. Souhlasila jsem, protože jsem se později plánovala pro své děti vrátit a vzít si je s sebou pryč. Okolnosti tomu ale chtěli jinak. Z nějakého neznámého důvodu jsem vypnula emoce a když jsem je zase zapnula, najednou byl rok 2020 a já jsem se ocitla v době, kterou jsem neznala, i když jsem v ní vlastně byla celou dobu. Dostala jsem se do reality poměrně rychle a začala jsem samozřejmě neúspěšně hledat Damona se Stefanem. Dozvěděla jsem se, že v roce 1864 zemřeli a tak jsem na nějakou dobu s hledáním přestala. Jednoho dne jsem byla v obchodním centru a potkala jsem Claire. Dál už asi příběh znáte. Ale abych ti odpověděla na tvou otázku, Josie, já nejsem ta, které by ses na tohle měla ptát. Kromě Claire je tady jediná osoba, která si kdysi zažila to, c si právě zažíváš ty. Je to Katherine. To za ní bys měla jít." Řekla Lilly společně s radou svůj příběh a s Jo jsme obě bez rozloučení upíří rychlostí šly za Katherine.
