Věnováno Karin Mikaelson
Setkání Sage a čtyřčat dopadlo tak dobře, jak jen mohlo. Koline a Cora byly ze začátku trochu odtažité, ale když poznaly, že Sage je neškodná, bylo na nich poznat, že ji už teď mají rády. Nejdůležitější ale bylo, aby si se Sage rozuměly Dahlia a Hope.
Jak jsem předpokládala, Hope byla nejistá a protože si jsou s Dahliou velmi blízké, je i na ní vidět, že i ona je nervózní. Skoro se ani nepřiblížily ke gauči, na kterém jsme seděly. Potom ale malá Hope začala plakat a to prolomilo ledy. Dahlia s Hope se hned rozeběhly k Sage a Hope se začala nad malou rozněžňovat. Cítila jsem, že Hope se Sage a malou potřebuje být chvíli sama a proto jsme i s ,,dětmi" odešly. Právě v čas, abychom se rozloučily s Karin, Annií a Kath s Delilah.
Z pohledu Karin: Nečekala jsem, že se mnou půjde tolik lidí. Nikdo z nich mi nic nedluží, hlavně Katherine. Ale asi by mě to nemělo překvapit. Konec konců, jsme přeci rodina. Mělo by mi to konečně dojít.
Pravdou je, že ani po těch letech jsem se nenaučila lidem věřit. Nemyslím to špatně, svěřila bych své rodině svůj život, ale zároveň....
Nejvíce mě ale překvapilo, že chtěla jít s námi Delilah. Ani jedna z nás ji nechtěla vzít s sebou, ale když Deli něco chce, tak to dostane. Takže jsme se akorát rozloučily s ostatními, udělaly krycí kouzlo, aby nás Aurora nenašla a když se nám společnými silami povedlo udělat vyhledávací kouzlo pro Holly (které bylo tak slabé, jakoby ani nebylo) vyšly jsme vstříc cestě do neznáma.
