Z pohledu Sage:
Slíbila jsem si, že se přenesu přes svou minulost, ale upřímně? Byla jsem ráda, když Katherine odjela. S tím, co jsme spolu v časech minulých zažily hlavně dělaly, prostě se mi ulevilo. Nejspíš ještě nejsem připravená čelit své minulosti. Hlavně Katherine a.... Finnovi, ale musím. Chci dát Hope rodinu a to se mi nepodaří, když se budu bát každého, s kým mě pojí nějaká minulost. Protože to je v téhle rodině téměř každý.
,, Sage? " Uslyšela jsem za sebou hlas, který jsem slyšela naposledy před stovkami let a leknutím jsem málem upustila Hope z náruče.
Otočila jsem se k němu, ale nebyla jsem schopna se mu podívat do očí. Ne po tom, když jsem jí nedokázala ochránit.
" Omlouvám se, že ji nemám. Omlouvám se, že jsem to jen já. Omlouvám se že..." Najednou mě Finn přerušil zakroucením hlavy a rychlým krokem se ke mě rozešel. Nevěděla jsem, co mám dělat a tak jsem prostě jen tak stála a čekala, co Finn udělá.
I když ke mě šel rychle, mě to i tak přišlo, jako věčnost. Když ke mě konečně přišel, hned mě objal.
Čekala jsem všechno, ale tohle vážně ne. Měl by mě nenávidět! Vždyť jsem ji opustila, prostě jsem se vrátila bez ní. Jak jsem mohla něco takového udělat?
