Chvíli jsme tam s Lexi jen tak stály a přemýšlely, co máme dělat. Nebyla potřeba slov. Hádám, že byl potřeba menší... vlastně větší, šok k tomu, aby se naše pouto rozvinulo úplně. Normálně bych se radovala, že jsme na tom konečně stejně, jako Freles, ale v téhle situaci mi nějak nejde, mít z něčeho radost. Nejradši bych prostě jela domů, zavřela se na hodně dlouhou dobu v naší ložnici a na celé tyhle nákupy bych se vykašlala. Vím, že Lexi to tak cítí také, ale obě víme, že to udělat nemůžeme. I když to Jules a Freya možná ještě neví, tak jim v těle koluje krev původních, které časem bude víc a víc a tak se o Klausovi prostě dozvědět nesmí. Takže se vrátíme do obchodu a budeme dělat, že se nic nestalo.
I když vím, že nikomu nesmím nic říct o Klausovi, i tak jsem se ho rozhodla nějak ,,uctít". Je to asi šílené, ale chci zařídit pokoj pro to malé jakoby ve stylu původních. Klaus si to zaslouží. Takže i když Freles netušily, co máme s Lexi v plánu, postýlku a zbývající nábytek jsme vybraly tak, aby se všechno hodilo do mého tématu.
Když jsme si sedly na oběd v restauraci, na Freles bylo poznat, že poznaly, že se něco děje. Obě se ale rozhodly neptat, což jsme s Lexi ocenily, ale to napětí musela poznat i servírka, když si přišla pro naše objednávky.
,,Je ten, jehož jméno nesmíme vyslovit v pořádku?" zeptala se nás Jules a já jsem váhavě přikývla.
,,Dobře, takže než se oba vrátí, nemusíme se o tom bavit. Dobrou chuť." dodala potom nevinným hlasem a tím nás všechny donutila vyprsknout smíchy.
----------
S Kaiem jsme dávali dohromady pokojíček pro miminko a já jsem to vzala jako příležitost, se zase sblížit s mým bratrem. Teď jsem byla poslední dobou pořád jenom s Lexi a Freles a připadá mi, jako bychom se s Kaiem odcizili. Mrzí mě to, protože jsme si vždycky byli tak blízcí a teď... je to prostě jiné.
Myslím, že oba se snažíme prolomit to... to divné, co je mezi námi, ale ani jeden z nás neví jak. Mám pocit, že od té doby, co jsme se ostatním svěřila s tím, že jsem těhotná, tak jsme spolu snad ani nemluvili.
