Věnováno Katherine Mikaelson
Všechny dvojnice v doprovodu ,,dětí" a Annie s Mikaelem, Karin a Notreem jako ochrankou, letíme hned prvním letadlem a upřímně? Je to peklo. Samozřejmě máme strach o ty, co tu s námi nejsou (hlavně o Klause) a cítíme ještě svůj strach navzájem, to je pochopitelné. Ale Claireiny čtyřčata strašně pláčou a nikomu z nás se je nedaří uklidnit. Vím, že i když jsou miminka ještě docela malé, i tak cítí to naše napětí a proto jsou tak neklidné. Přesto jsem ráda, že máme celou 1. třídu pro sebe, jinak by nás snad vyhodili za letu z letadla.
Mikaelovi se nakonec podařilo uspat Lincolna s Roanem a Ontari také usnula. Jen Indra stále pláče Claire v náruči, už ale není tak neklidná.
Bylo to chvíli před tím, než jsme začali přistávat, když jsem dostala strach já. Nechci se vrátit, vždyť jsem tam ublížila spoustě lidem. Co když mě nepřijmou, co když nepřijmou dvojničky? Z přemýšlení mě vytrhlo hlášení ,,za půl hodiny budeme přistávat v Mistic Falls, prosím, připoutejte se." Povzdechla jsem si a Elena, která nejenže cítí poutem mou nervozitu, ale ví i o mém strachu z návratu do Mistic Falls, si sedla vedle mě a objala mě kolem ramen, aby mě uklidnila. Neřekla ani slovo, ví, že potřebuji jen to, aby byla se mnou. ,,Bude to v pořádku, Kath." Řekla mi, když jsme vystoupili z letadla. Přikývla jsem , i když jsem jsem o tom vůbec nebyla přesvědčená a vzala jsem za ruce Octavii a Auroru (u které teď lituji, že jsem ji tak pojmenovala), abych jim pomohla ze schodů. Obě jsou schopné zakopnout a spadnout až dolu, tu nešikovnost mají po mě. I když je možné, že to máme po někom z původních, nebo Tatie. Tohle je totiž prokletí všech dvojnic.
I když bylo příjemné se na chvíli zasnít, musím čelit realitě.
Když jsme si vyzvedli kufry a vyšli jsme ven, kde na nás čekalo pár ,,lidí", kteří zůstali v Mistic Falls, došlo mi, že se nemusím bát jejich reakce na mě. I když se možní nebudeme objímat na přivítanou, ale i tak naše setkání bude v pořádku a soužití také. Konec konců, jsme tady jen dočasně. Doufám.
,,Eleno! Už je to tak dlouho. Strašně ráda tě vidím." Řekla Eleně mě zatím neznámá žena a Elena se k ní hned rozeběhla.
,,Abby?" Oslovila ji potom radostně a mě konečně došlo, kdo to je. Je to Abby, matka Bonnie.
,,Katherine." Oslovil mě Matt s Tylerem a po chvíli mi věnovali úsměv. Došlo mi, že všechno bude v pořádku a úsměv jsem jim nakonec oplatila.
Přivítání s Lizz a Carol bylo o něco vřelejší, pravděpodobně to bylo tím, že jsem se v ,,minulých časech" nijak zvlášť neznali.
Potom jsme se seznámili s Debbie a Jessicou, vlčicemi, které jsou přítelkyně Kali a když jsme se rozdělili do aut a vyjeli jsme na nejstřeženější a nejbezpečnější místo na světě, které znám. Do rezidence Lockwoodových.
