Vrátila jsem se do Mistic Falls, kde panoval šílený chaos. Všechno bylo úplně jinak, než když jsme odjely. Sage odešla a její dceru Hope nechala v péči Freles a Finna, střídavě s mou dvojnicí. Malé ale evidentně chybí máma a tak už od odchodu Sage pláče. Vlastně spíš křičí, jak na lesy, protože jsem ji slyšela až na příjezdovou cestu, chudinku. Asi hlavně proto, bylo dost těžké, Elenu přesvědčit k tomu, aby se mnou odešla. Hlavně když jsem jí ani nemohla říct, kam a proč.
Na smluveném místě (kterým bylo podzemí, kde tenkrát Bex držela Elenu), jsem se od Lilly pod nějakou záminkou oddělila a v jedné z ostatních ,,místností" čekám na Klause.
Z pohledu Eleny: Nemám ani jen tušení, proč jsem musela s Katherine odejít, ani proč s tím dělá takové tajnosti. Ale pořád je to Katherine, ta má vždycky něco za lubem. Někteří ,,lidí", se hold nemění. Ostatně, to většina z nás.
Tohle místo ve mě, i Kath vyvolává vzpomínky, proto jsem pochopila, když mě opustila a šla se projít do dalších hlubin podzemí. Nevěděla jsem ale, že nezůstanu sama dlouho a ten, kdo mi bude dělat společnost, je ,,člověk", po kterém toužím snad nejvíc na světě.
Byla jsem zrovna v ,,místnosti", s malbami, kam dříve nesměli nadpřirození, ale hádám, že když jsem se dovnitř dostala já a dvojničky uvnitř mě, nejspíš někdo bariéru zrušil. Konec konců, nebyla jsem tady dost let.
Z pohledu Katherine: Tohle místo... je labyrint, takže chápu, proč si Klaus vybral setkání právě tady. Člověk se tady může lehce ztratit, když to tady nezná.
Sedla jsem si na kus kamene, nedaleko vchodu, ale dostatečně skryta. Klaus mi řekl o tomhle místě, prý sem dřív chodili s Tatiou, když se chtěli skrýt. Nikdo jiný o tomhle místě neví, takže jedině Klaus mě může najít. Vlastně ještě Tatia, ale proč ta by sem chodila?
,,Katarino." Uslyšela jsem najednou nezaměnitelný hlas mého švagra a zároveň jednoho z mých nejbližších přátel. Klause.
,,Kdyby mi ještě před pár lety někdo řekl, že tě někdy ráda uvidím, vysmála bych se mu." Řekla jsem Klausovi a rychle ho běžela obejmout.
,,To samé platí i pro mě, to mi věř." Zasmáls se původní a objetí mi opětoval.
I když jsem Klause ráda viděla, věděla jsem, že Elena ho potřebuje víc. Proto jsem mu řekla, kde svou milovanou najde a když jsme společnými silami zabezpečili vchod před cizinci a nebezpečím, vrátila jsem se zpět na své místo.
Z pohledu Eleny: Najednou jsem měla pocit, že za mnou někdo stojí a když jsem se otočila, ocitla jsem se v Klausově objetí. Řekla jsem mu o dvojničkách a všechno bylo úžasné. Jakoby můj život byl konečně kompletní. Připadala jsem si jako v pohádce. Ale měla bych si už konečně uvědomit, že žádná pohádka netrvá věčně.
