Z pohledu Karin: Našly jsme ji. Našly jsme Holly. Je tady ale jeden háček a to ten, že má dcera říká ,,mami" někomu jinému. Mojí útěchou je to, že je očividné, že je Holly milovaná. Jenže to nemění nic na tom že to prostě bolí. Je to pořád má dcera, kterou jsem nedokázala ochránit.
Když jsme po chvíli přišly na řadu, děkovala jsem všem svatým, že nás napadlo si změnit podoby, protože jinak by nás Holly okamžitě poznala. Hlavně Delilah. I tak se jí ale sotva podívám do očí a její ,,matce" stejně tak. Myslím, že ostatní to cítí podobně. Hned, jak jsme přišly do pokoje, sedly jsme si na postele a přemýšlely, co máme jedna druhé říct.
,,Takže... našly jsme ji. Co uděláme teď?" Zeptala se Katherine, která tím z nenadání prolomila ticho, až jsme sebou všechny trhly.
Vím, že tu otázku směřovala hlavně na mě, ale byla to Delilah, kdo jí odpověděl.
,,Měla jsem to štěstí, že mi život nadělil dvě matky. Daly jste mi úžasný život, který mám jen díky vám dvěma. Vždycky vám za to budu vděčná. Holly vypadá, že je šťastná, stejně, jako já. Chceme to narušit?" Zeptala se nás a odpovědí jí bylo opět ticho. Všechny jsme totiž věděly, že má Deli pravdu.
,,Jestli je Holly vážně šťastná, její rodina tě přijme, Karin. Pustí tě do Hollyina života, stejně, jako jsem to udělala já s Deli. Nebudu se tajit tím, že jsem tě ze začátku neměla ráda. No, každý máme minulost, kterou bychom nejraději vymazala a já obzvlášť." Řekla mi Katherine a objala mě. Snad poprvé od té doby, co se známe.
Hlavně proto jsem se uklidnila a nechala se od ní přesvědčit, abych Holly odhalila svou identitu.
U dveří ale Katherine zazvonil telefon a když naznačila, ať jdeme bez ní, nechaly jsme ji samotnou a s pomocí Annie a Deli jsem šla čelit svému strachu.
