Věnováno Isobell Gilbert
Cesta do Bulharska byla dlouhá, protože nikdo z nás neřekl jediné slovo. Klaus věděl, že potřebuji nějaký čas, abych vstřebala to s Katherine. I když.. dá se něco takového vstřebat? Mohla jsem zemřít a má nenarozená miminka také. Tohle jí asi nedokážu odpustit, ani kdybych sebevíc chtěla.
,,Jak jsi věděl, že v mé realitě jsme ty a já spolu?" Zeptala jsem se Klause, když jsme na noc zastavili v hotelu.
,,Nebylo těžké to uhodnout, Lilly. Ten pohled, jakým jsi se na mě už od začátku dívala, to nebyl pohled ,,nesnáším tě, protože jsi mi vyvraždil většinu mé rodiny." Byl to spíš pohled ,,bezvýhradně a nenapravitelně tě miluji, ať se stane cokoliv." Tomu, co ti teď řeknu, můžeš věřit, nebo nemusíš, Ale v ten moment, co jsme tě uviděl, jsem mezi námi cítil pouto, které jsem měl s jedinou osobou na celém světě a možná i dál. S Tatiou.
Katherine pro mě byla někdo, koho jsem chtěl zabít, ale postupně jsme se spolu naučili žít. Položil bych za ní život, tedy alespoň donedávna. Ty pro mě nejsi jen další dvojnice, Lilly. Myslím to vážně, když ti řeknu, že patříš mezi nejdůležitější osoby v mém životě." Řekl mi Klaus a i když se tak trochu známe sotva jeden den, jeho slova mi i tak dávají smysl. Usmála jsem se na něj a pak jsem se na něj váhavě podívala.
,,Bude divné, když... Mohla bych..." Snažila jsem se Klausovi naznačit, jestli bych mohla spát s ním, protože po tom všem se nějak necítím na to,, spát v posteli sama.
Klaus se zasmál a jemně, aby mi neublížil, mě stáhl k sobě. Oba jsme usnuli téměř hned. Druhý dem ráno jsme se jen nasnídali a byli jsme opět na cestě.
Chvíli jsme byli ticho, rozhodli jsme se sobě navzájem dát trochu prostoru. Potom jsem se Klause zeptala na otázku, která mi vrtá hlavou už od doby, co jsem v Mistic Falls ,,znovupoznala" Tatiu.
,,Proč tě vlastně Tatia tak nenávidí?" Zeptala jsem se a odpovědí mi bylo jen ticho. Trvalo to tak dlouho, že jsem přemýšlela, jestli nebyla chyba se na tohle ptát.
Klaus se po chvíli nadechl k odpovědi, ale ani tak jsem se žádné nedočkala. Dorazili jsme totiž do cíle. Což jsme poznala podle nedaleké louky, kde se prohánělo plno vlků. Když jsme vystoupili z auta a jeden z nich se k nám rozeběhl, málem se mi zastavilo srdce. Byla to totiž vlčice, která mi kdysi změnila život. Selena. Poznala jsem ji hned a bylo očividné, že i ona poznala mě. Když se ke mě rozeběhla a já ji pohladila, opět jsem ucítila únavu, jak když jsme v mé realitě přijeli do rezidence Lockwoodových.
Když jsem se probudila, byla jsem opět ve své realitě, přesně tam, kde jsem před pár dny usnula.
Nestihla jsem se ani pořádně rozkoukat, když jsem uslyšela nezaměnitelný křik, který může patřit jediné osobě na celém světě a možná i dál. Katherine, mé dvojnici a mé nejbližší přítelkyni.
Rychle jsem se k ní otočila a jemným třesením jsem se jí snažila probudit. Vím, že jsem k ní v mé realitě cítila nenávist, ale vím, že tady je to jiné. Ať už k tomu co Kath udělala (nebo spíš neudělala), vím, že tady by na něco takového ani nepomyslela. Vždyť mi zachránila život a ne jednou.
,,Je mi to líto. Omlouvám se, Eleno." To byla první slova, když se probrala.
,,Neomlouvej se, Kath. Už jsme doma, jsme relativně v bezpečí. Všechno je v pořádku, alespoň co se mě týče." Řekla jsem jí a bylo vidět, že se jí ulevilo.
Potom mi došlo, co jsem se dozvěděla v té druhé realitě. Ve stejnou chvíli si to uvědomila i Katherine a snažila se mě zastavit.
,,Musí to vědět, Katherine. Klaus to musí vědět." Řekla jsem jí zvýšeným hlasem a rychle jsem se rozeběhla ke dveřím. Ven jsem se už ale nedostala. Právě totiž dorazil až na pár výjimek dorazil zbytek naší rodiny.
