Chvíli mi trvalo, než jsem Finnovi objetí opětovala, ale když jsem to konečně udělala, hodně se mi ulevilo. Nechala jsem Finna, aby mě držel docela dlouho, myslím, že jsem to potřebovala. Myslím, že bychom se objímali ještě teď, kdyby nezačala plakat Hope, které se přestalo líbit, jak ji mačkáme.
Finn se ode mě odtáhl a když se podíval na Hope, usmál se na ni tak vřele a mile, že jsem se najednou uklidnila, protože jsem si konečně uvědomila, že nebyla chyba najít původní rodinu. Hope tady bude v bezpečí a milovaná. I kdybych u toho třeba neměla být. Chci pro ni to nejlepší a i když jí to já dát nemůžu, tady to dostane. Bude tady moct žít život, jaký pro ni chci, takový, jaký si má dcera zaslouží.
I když jsme se s Finnem nějakou dobu neviděli, nepotřebovali jsme slova.
,,Budu si ji moct někdy pochovat?" Zeptal se mě Finn a usmál se na malou. Protože jsem z nějakého důvodu nebyla schopná promluvit, prostě jsem s úsměvem přikývla a dala mu Hope do náruče. I když u mě malá vřeštěla, jako banshie, u Finna se hned uklidnila. To mě utvrdilo v tom, že přijít sem, bylo správné rozhodnutí.
,,Postarejte se o ni, milujte ji, jako vlastní. Moc tě o to prosím." Řekla jsem Finnovi a než mě stihl zdržet, upířím krokem jsem odešla.
Vydala jsem se zabít muže, kterého miluji.
