They don't need to understand

Telefonát

Zase jedna z těch kratších a nezajímavých, ale aspoň něco :D

 Jacky:

 "Co takhle to dát o dva tóny vejš? Třeba by to pak znělo líp?" povídal jeden z těch tří mužů, co pomáhají klukům s albem.

"OK," ozval se Andy z místnosti za sklem, kde seděl u mikrofonu a konečně nahrával vokály k dodělaným melodiím.

"Stačilo by o jeden," vypadlo mi z pusy, než jsem stačila promyslet, co jsem vlastně řekla, ale hlavně proč jsem to řekla. Vždyť se v hudbě nevyznám. Neumím číst noty, neumím zpívat, neumím hrát na jediný hudební nástroj. Ráda hudbu poslouchám, ale to je jediné.

"Co si povídala?" zajímal se Andy. 

Zvedla jsem pohled od časopisu, který jsem si prohlížela a podívala se na kluka zavřeného ve skleněné místnosti. To jsem to řekla tak nahlas? Usmíval se na mě od ucha k uchu. To není možné, když je ta místnost odhlučněná. Jedině, kdyby ten muž nestačil sundat prst z mikrofonu, přes který na Andyho může mluvit, aby ho slyšel.

"Že by stačilo o jeden tón," zopakoval za mě muž, za což jsem mu byla velmi vděčná.

"Já chci, aby mi to řekla sama," řekl černovlásek a dál se usmíval jako debil. Nevím, co je tu úsměvnýho. 

"Pojď sem," vybídl mě muž a ukázal na mikrofon, jenž vycházel z pultu s tlačítky.

Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou a víc se vmáčkla do sedačky. Tady je to pohodlné a taky mám přehled o všech. Vidím, kdo kde je a můžu kontrolovat, jestli nejde moc blízko ke mně. Rozhodně se nezvednu. Kdyby tu nebylo tolik mužů, tak klidně, ale takhle to nejde.

Andy:

Seděl jsem u piána a jen tak jezdil po klávesách, zatím co se producent a ti dva chlápci snažili spojit písničky do konečný podoby. Myslím, že tohle album bude pecka. Ale samochvála smrdí. 

Najednou se ozvala melodie příchozího hovoru na mém mobilu. Sáhl jsem jsem do kapsy kalhot a přijal hovor aniž bych se podíval, kdo mi volá.

"Ahoj, miláčku," ozval se dívčí hlas. Hned jsem nedokázal poznat, komu ten hlas patří, ale pak mi to došlo.

"Juliet," oslovil jsem ji otráveně. Neměl jsem chuť se s ní bavit. Rozhlédl jsem se po osazenstvu, jestli mě někdo poslouchá. Všichni si dělali své věci na mobilech. Jen jedny oči spočívaly na mě. Sledovaly mě zelené oči Jacky.

"Andy, došlo mi, že to, co jsem ti řekla a to, že jsem se s tebou rozešla, byla chyba. A taky mě napadlo, jestli bysme to nemohli dát znova dohromady. Odpustíš mi?" pronesla plačtivým hlasem a ještě popotála. Ale já jí to nesežeru!

"Asi bys měla vědět, že holku už mám," oznámil jsem naprostou kravinu, ale doufal jsem, že jí tí zbavím.

Všiml jsem si, jak Jacky vyskočilo obočí vysoko do čela a dívala se na mě s otázkou v očí. Potom začala něco počítat na prstech. Došlo mi, že to budou všechny ty holky, co jsem si přitáhl do vily. Poslední dobou jsem na tom s holkama byl jako Ashley. Až na to, že já jsem měl normální slečinky a on si většinou kupuje kurvy.

"C-cože?!" zakoktala se Juliet a rázem byl ten její smutný tón ten tam. Místo něj nastoupil jeden z jejích naštvaných. Měl jsem štěstí, že to byl zatím jen málo naštvaný.

"Jo, slyšela si dobře. Mám přítelkyni a rozhodně nění taková svině jako ty." Položil jsem to. Neměl jsem se s ní o čem bavit. Co se stalo, stalo se. Já s tím už nic neudělám. Jen vím, že už jí nikdy neodpustím. Udělal jsem to už jednou a skončilo to stokrát hůř. 

Jacky se zvedla ze sedačky a přisedla si ke mně na stoličku. "To si myslel jakou z těch osmnácti?" 

"Nevím, třeba tu devatenáctou," zasmál jsem se a zahrál stupnici.

"Ty umíš hrát na klavír?" zajímala se Jacky.

"Dlouho jsem nehrál, ale něco si ještě pamatuju," usmál jsem se a zahrál úvodní melodii kresleného seriálu Batman. Tohle se nikdy nezapomíná.