They don't need to understand

Dárek

Jacky:

Vzbudila jsem se s klepáním na dveře mého pokoje. Podívala jsem se na noční stolek, kde na mě svítil čas z budíku. Bylo skoro půl osmé, což bylo divné, protože v tuto dobu se dům ještě noří do ticha a všichni kluci spí.

"Jacky, vstávej," ušlyšela jsem chraplavý nedočkavý hlas z chodby. "Jacky. Jacky. Jacky."

"Co je?" zvolala jsem z postele a přemýšlela, jestli mám vstát nebo dál ležet.

"Dneska je pátek. Mám takový dojem." Na chvilku nastalo ticho. Asi přemýšlel, jestli je opravdu pátek. "Můžeš si na mě udělat chvíli čas a jít se mnou?" zajímal se a opět začal klepat na dveře.

"Proč?" nechápala jsem. Kam bych s ním chtěla jít? Nikam. Nevím, co ho napadne. Co když to, jak se ke mně teď chová je jen přetvářka a stále mě vidí jen jako tu malou holku, co se mu pomocí jeho kamaráda nacpala do života?

"To je překvapení," opáčil a dál vydával ten otravný zvuk na dřevo.

Neochotně jsem se zvedla z postele. Oblékla jsem si župan, protože jsem zjistlia, že tu není tak teplo jako v posteli, a přešla ke dveřím, které jsem pootevřela.

"Ahoj," zářivě se na mě usmál z jeho skoro dvoumetrové výšky.

"Čau," opětovala jsem pozdrav a pozorně si ho prohlédla od hlavy k patě. Černé vlasy vypadaly, jakoby si je dneska nestihnul učesat. Jeho modré oči se na mě dívaly velmi netrpělivě a rudé rty stále držely tvar úsměvu od ucha k uchu. Bílé tričko bez potisku na něm vypadalo divně. Nebo to možná bylo tím, že na to nejsem zvyklá. Asi poprvé ho vidím v jiné barvě než černé. Tím ovšem myslím jen tričko, protože kahoty měl černé s dírami na kolenou. A taktéž i černé boty.

Vzal mě za ruku, níž jsem držela dveře a táhl mě pryč. Ani jsem nestačila nijak zareagovat, vytrhnout se mu. Došli jsem ke dveřím do garáže.

"Můžu vědět, co mi chceš udělat?" zajímala jsem se. Nervozita a strach ve mně začal narůstat. 

Jen se zasmál a otevřel dveře. Nechal mě vstoupit jako první, ale šel hned za mnou. Postrkával mě dolů po schodech až jsme se dostali k jeho autu. Už jsem si myslela, že mě do něj nastrká a někam odveze, ale najednou se odněkud ozvalo šustění a kroky několika nohou.

"To je medvěd?" vyjekla jsem, když se přede mnou objevilo malé chlupaté cosi bílé barvy.

"Ne," rozesmál se Andy a vzal tu kuličku do náručí. "To je pes."

Byl opravdu roztomilý. V obličeji mi připomínal medvěda. Bílá ouška měl uhnutá a nahnědlý čumáček očichával Andyho tváře, které poté olízl růžový jazyk.

"Všechno nejlepší k narozeninám," ozval se Andy a psíka mi povádal.

"Ne," odmítla jsem okamžitě. "K narozeninám nic nechci. Svoje narozeniny nechci ani slavit."

Zarazil se v pohybu a nevěřícně se na mě díval. Asi jsem mu tím vyrazila dech. Už jsem myslela, že si štěně přitáhne zase k sobě nebo pustí na zem, ale ne. Vrazil mi ho na prsa a usmál se stejně mile zářivě jako když jsem otevřela dveře svého pokoje a poprvé tento den jsem na něj pohlédla.

"Tak všechno nejlepší k narozeninám," zopakoval, "a tohle je tvá motivace chodit ven."

Civěla jsem na něj s otevřenou pusou a psem v náruči. Nevěděla jsem, co na to mám říct. Měl to naplánovaný delší dobu, nebo ho to napadlo včera dopoledne, když jsem stála u těch dveří? Ať už to měl v hlavě jak dlouho chtěl, doufám, že ostatní kluci na moje narozeniny zapomněli.

"Nemusíš se bát. Koupil jsem k němu všechno, co budeš potřebovat. A ty uši by se měly postupem času narovnat, viď?" podrbal psíka na hlavičce. "Dáš si toasty?" podíval se na mě a naklonil hlavu na stranu. Ve stejnou chvíli to udělalo i štěně v mých rukách.

"Asi jo," pokývala jsem hlavou.

Všichni tři jsme se vydali nahoru do kuchyně. Pustila jsem psa na zem a on hned začal všechno očichávat. Došla jsem ke středovému pultu a posadila se na stoličku.

"Už jsi mu dala jméno? Až s ním budeš chodit ven, nemůžeš na něj volat pse. Budeš vypadat pěkně blbě," ušklíbl se Andy a jal se přípravy toastů.

"Co třeba CC?" vyhrkla jsem první, co mě napadlo. Až budu volat na psa, přijde ten velkej a až budu volat na velkýho, přijde pes. Už to živě vidím.