They don't need to understand

Park

Andy:

Ten pes mě pomalu stál jako auto střední třídy, které toho nemá tolik najezděno, ale stále je celkem drahé. Koupil jsem mu dva pelechy. Jeden do obývacího pokoje, aby, až vyroste, ležel tam a neroztahoval se na gauči, a druhý do Jackyina pokoje, ale tam mám pocit ani nebude potřeba. Dva pytle granulí, krabici hraček a různých provazů, co by mohl okusovat a neničil nábytek a pak tašku s věcmi jako například psí šampon, misky na vodu a jídlo, vodítko na procházky, košík na čumák do společnosti a různý takový nezbytný věci pro psa.

"Co mám vzít?" zajímala se Jacky a dívala se na hromadu, co jsem utvořil v rohu garáže, aby si toho nikdo nevšiml.

"Ty granule tu asi necháme, takže si vezmi tu tašku a krabici a jdi. Tašku k sobě a tu krabici můžeš zatím nechat v obýváku. Já vezmu ty pelechy. Stejně by pro tebe byly moc velký," usmál jsem se. Vím, že nemá ráda, když jí někdo říká, že je malá. Proto to musím dělat já. Baví mě to.

"Nejsem zase tak malá, abych je nemohla odnést," založila ruce v bok a dívala na mě zelenýma očima.

"Neodmlouvej. Popadni ty věci a jdi. Jdi," ukázal jsem na dveře nahoru.

Jacky:

"Sykesi," volal Andy na mého psa, zatímco já jsem byla zavřená v pokoji a stála před skříní. Ne snad proto, že bych se šla převléct. Vlastně nechápu, proč to mnoho holek dálá. Ráno se převleče do džínů a trička a pak, když chce jít ven, se jde převláct do džínů a trička. Já jsem před skříní stála proto, že jsem si šla pro mikinu. Potřebovala jsem získat trošku času, než vyjdu ven. Doufala jsem, že by na to mohl Andy zapomenout, ale dobře jsem věděla, že doufám marně. Ten, když si vzal něco do hlavy, dotáhl to dokonce. Jinak by dneska nebyl na titulních stránkách magazínů.

"Ťuk, ťuk," rozlehl se po pokoji jeho hlas. "Je hezký, že jsi u tvýho šatníku, ale abys našla mikinu, tak bys měla taky sáhnout dovnitř," oznámil mi.

Slyšela jsem, jak se ke mně přibližují jeho kroky. Najednou stál vedle mě a jeho potetovaná ruka zpoloviny zakrytá vyhrnutým rukávem černé mikiny mizela uvnitř skříně. Po chvíli se objevila přede mnou a mezi prsty držela jednu mojí mikinu. Neochotně jsem si ji vzala, oblékla a zapnula až ke krku.

"Já vím, že se ti nikam nechce, ale věř mi, že si na to časem zvykneš a uvidíš, že svět není plný jen zlých lidí," usmál se na mě povzbudivě a cestou z pokoje mě objal okolo ramen. Když se jeho paže poprvé střetla s mým ramenem, automaticky jsem sebou trhla, ale pak mi došlo, že mi to zase tak moc nevadí.

Sešli jsme do vstupní haly, kde jsme se obuli a Andy připnul Sykesovi vodítko k černému obojku s bílými kostmi, na který mu pořídíme známku s jeho jménem. Z háčku vzal klíče a odemkl vchodové dveře. Jen co je otevřel, Sykes vyběhl vesele ven.

"Tak pojď," pobídl mě a z příjezdové cesty, kde stál velký černý Jeep, ke mě natáhl ruku jako by čekal, až k němu přiběhne malé dítě a vezme ho za ruku, aby se mu neztratilo v davu. Došla jsem k němu, ale jeho nataženou ruku jsem ignorovala.

"Nemám tě ráda," zabručela jsem a vodítko, na kterém byl Sykes, mu vytrhla z ruky, abych se něčeho držela a trochu se uvolnila, ale stejně se mi to pravděpodobně nepovede.

Andy:

Procházeli jsme parkem v tichu. Nevadilo mi to. Bylo to příjemné. A pozorovat ji, jak kráčí vedle mě se psem na vodítku, bylo snad až uklidňující. Celou dobu měla sklopenou hlavu a pozorovala štěrkovou cestu.

"Myslím, že bychom ho mohli na chvíli pustit," řekl jsem, jen co jsme došli na rozlehlé travnaté prostranství, kde dnes nebylo zase tolik lidí, kteří sem chodili relaxovat, učit se na čerstvém vzduchu nebo na rodinný piknik.

"Dobře," přikývla a její světlehnědé vlasy jí ve vánku vlály přes obličej. Klekla si k bílému štěněti a odepnula vodítko od obojku. Sykes se okamžitě rozběhl prozkoumat neznámé území parku.

"Máš ráda jezírka?" zajímal jsem se a díval se na ní. Vlastně jsem se na ní díval celou cestu. Každou uběhlou vteřinu. Nemohl jsem si pomoc. Je tak roztomilá, i když o tom ani neví.

Pokrčila rameny, což jsem nebral jako nesouhlas a proto jsem ji vzal za ruku a vedl o několik metrů dál.