They don't need to understand

Tma

Jacky:

Seděla jsem v křesle v rohu místnosti a dívala se s nimi na televizi. Na klíně se mi rozvalovalo bílé štěně a já jej drbala na břiše. Už trochu vyrostlo. A když ne do výšky, tak rozhodně přibralo na váze, protože kluci mu pořád něco dávají.

"V kuchyni na stole jsem položil krabičku cigaret, neviděl jste ji někdo?" přišel do obývacího pokoje Andy.

"Vyhodila jsem ji," odpověděla jsem, ale nepodívala se na něj. Moc dobře jsem věděla, že se teď mračí a rudne vzteky.

"Proč?" zajímal se, ale v jeho hlase nebylo tolik vzteku jak jsem si myslela.

"Protože ti to ničí zdraví. Možná, že kdybys jich denně nevykouřil tolik, ještě by tam pořád ležela." Teprve teď jsem k němu zvedla pohled.

"Jak chceš," zazubil se na mě. "Protože jsi mi vyhodila cigarety, tak vezmeš psa a dojdeš mi pro jiný."

"Sama?! Ve tmě?!" vykulila jsem zděšeně oči. To nemůže myslet vážně?!

"Šel bych s tebou, ale děsně mě bolí nohy," ozval se CC z gauče a Ash, Jake a Jinxx hlasitě souhlasili mručením.

"Na mě se nedívej," zavrtěl Andy hlavou, když jsem na něj hodila naštvaný pohled.

"Slibuju, že už je nikdy nevyhodím," zakňučela jsem. Tma mi nevadí. Teda pokud nejsem venku.

Všude byla tma. Pršelo a nebe občas roztrhl blesk doprovázený hlasitým hromem. Běžela jsem malým lesem, který byl obklopen vysokým plotem jako klec. Klec strachu. Bosé nohy jsem měla rozpíchané od mokrého jehličí a odřené do krve o kamínky.

Nedalo se tady kde schovat. Vlastně jsem se i bála schovat, protože by mě stejně našel. Zná to tu dokonale. I kdybych byla ticho jako myš, věděl by, kde jsem a zabil mě.

Nastalým tichem, které rušil jen šum kapek dopadajících na listy stromů všude okolo mě, se ozval hlasitý zvuk, který jsem hned poznala. Nebyl to hrom, ale výstřel. Běžela jsem stále dokola a snažila se od něj být co nejdál. Nechtěla jsem, aby mne střelil. Děsně to bolí a do nemocnice mě nikdo nevezme. Místo toho mě ošetřuje nějaký jejich kamarád a nikdy se o tom, co mi dělají nikdy nedozví.

Tak strašně bych chtěla utéct, ale nemám kam. Jsem ještě dítě a nikde mě nezaměstnají, abych měla alespoň trochu peněz. Pořád sním o tom, jak se jednoho dne před našimi dveřmi objeví někdo, kdo mě od nich odvede a já už je nikdy v životě neuvidím, ale čím dál víc se bojím, že se to nikdy nestane.

"Jacky, kde pak jsi?" ozval se nedaleko mě klučičí hlas a najednou přede mnou stál zmoklý blonďák s ďábelským úsměvem na tváři a zbraní v ruce, která mířila přímo na mě.

"Ne," vykřikla jsem ochraptěle. "Prosím, Matte, nedělej to." Po tvářích mi tekly stále nové a nové slzy strachu a bolesti.

"Musím tě potrestat," pronesl zcela bez emocí. "Nejsi hodná holka a táta na tebe teď nemá čas, takže to musím udělat já." Zbraň namířil na mou levou nohu a střelil.

Projela mnou obrovská bolest a já padla na mokrou zem pokrytou spadaným jehličím. Na nohavici kalhot skvěla díra, jak mě kulka škrábla, okolo které se do látky vpíjela krev. Má krev.

"Já tam nemůžu," řekla jsem potichu a cítila, jak se ve mě probouzí panika. Kdyby bylo venku světlo, tak bych to možná mohla se Sykesem zvládnout sama, ale za tmy to opravdu nedokážu. I když bych u sebe měla psa. "Já slibuju, že už to nikdy neudělám, ale já nemůžu..." hlas se mi zlomil a po tváři stekla slza, kterou jsem okamžitě setřela, aby si jí nikdo nevšiml.

"Promiň, já to tak nemyslel," ozval se okamžitě Andy. "Já si dam dojdu sám."

"To je dobrý. Já bych tam klidně došla, ale ne sama ve tmě," zakroutila jsem hlavou.

"Tak pojď se mnou, jestli chceš," usmál se na mě mile.

Přikývla jsem a postavila Sykese na zem. Postavila jsem se a s Andym došla do haly, kde jsem se obula a z věšáku si vzala slabou bundu. Andy Sykesovi připnul vodítko a všichni tři jsme se vydali do nejbližší trafiky.