They don't need to understand

Noční můra

Kapitoly budou různě dlouhé. Například tahla je dost krátká. Takže aby jste to věděli.

Jacky:

Měla jsem jedenácté narozeniny. Místo dárků jsem dostala dvakrát takový výprask než normálně. Myslela jsem, že alespoň tento den se nebudu muset choulit v bolestech. Spletla jsem se.

Ležela jsem v posteli, když v tom se otevřely dveře. Do pokoje vstoupil Frank. Matčin přítel, který tu žil i se svým patnáctiletým synem Mattem. Toho kluka nikdy nepraštili. Všechno jsem odnesla já.

Došel k mé posteli a posadil se na kraj. Odhrnul ze mě přikrývku. Bála jsem se mnohem víc, než když vím, že mě zbijí. Začal mě hladit na stydkých partiích.

Křičela jsem, ale bylo mi to na nic. Matka už dávno spala a Matt byl stejný jako Frank. Svlékl si kalhoty. Viděla jsem, jak se usmál a vrazil ho do mě. Bbyl velký a mě to bolelo. Do očí se mi nahrnuly slzy, které okamžitě stékaly na polštář.

Probudila jsem se s pláčem. Venku byla stále tma. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem spala, ale věděla jsem, že už spát nebudu. Nechci!

Klika na mých dveřích se pohnula. Dveře se odlepily od rámu a otevřely se. Projel mnou neuvěřitelný strach.

"Jacky?" ozval se hlas CCho.

 "Stůj! Zůstaň tam!" křikla jsem na něj. Nikomu nemůžu věřit! Nikomu nemůžu věřit. Tahle věta se mi dokola objevovala v hlavě.

"Co se děje?" zajímal se Jake a zívl.

Posadila jsem se a přitáhla si kolena kco nejvíce k tělu. Nenáviděla jse, když se mi zdály vzpomínky. Snažila jsem se jich zbavitm ale ony mne nechtěly pustit.

CC stál ve dveřích a vypadal, že se nehodlá pohnout. Sledoval mě. Bylo mi to nepříjemné. Za ním stál Jake. I on na mě upíral své oči.

Chodbou se ozvalo otevírání a posléze i zavření dveří. Další, kdo se chce podívat, jak jsem vystrašená.

Andy:

Veešel jsem na chodbu a první, co jsem uviděl, byli CC a Jake, jak stojí před Jackyiným pokojem. Na to, že byly čtyři hodiny ráno, to tu žilo.

"Tak se seberte a vraťte se se do postele," přistoupil jsem k nim. Rozehnal jsem je do pokojů a nahlédl do místnosti, kde se na posteli krčila Jacky.

Vstoupil jsem dovnitř. Pomalu jsem kráčel k ní.

"Neubližuj mi. Prosím," vzlykla.

"Nechci ti ublížit, Jacky," natáhl jsem před sebe dlaně, aby je viděla. Došel jsem až k ní a sedl si na kraj postele.

Kroutila hlavou a odtáhla se. Pažemi si objímala kolena. Trhaně dýchala, jak se snažila neplakat. Bylo mi jí tak líto.

Vzal jsem medvěda, co seděl opřený o pelest. Držel jsem ho tak, aby se díval na Jacky a ona viděla jeho. Připadal jsem si jako bych seděl na posteli malého dítěte a snažil se ho donit lehnout a spát.

"Co kdyby sis vzala tady méďu, lehla si a zkusila zase usnout?" usmál jsem se na ni.

Zvedla ke mně pohled, ale hned se její zelené oči upřely na medvěda v mých rukách.

"Dala jsi mu nějaké jméno?" zajímal jsem se, i když jsem věděl, že se jmenuje stejně jako já.

"Ne," řekla unaveným hlasem. "A ani nedám," dodala.

Vytrhla mi ho z rukou, lehla si ke mně zády a přitulila se k němu.

Musel jsem se pochválit. K Vánocům jsem jí chtěl koupit kabát, který by se jí mohl líbit, ale pak jsem uviděl tohohle velkého zlatavého medvěda s velkýma šedýma očima a musel jsem jí ho dát.

"Dobrou noc," řekl jsem. Odpovědi se mi nedostalo. Opustil jsem její pokoj.

"Já se bojím. Nechci spát. Nechci aby se o mě někdo staral. Na ulici jsem to zvládla taky sama," ozvalo se za dveřmi.

Když si myslí, že to na ulici zvládla, zajímalo by mě, co by dělala, kdyby se tam vrátila. Když jí sem CC přivedl, měla zápal plic, všemožné podlitiny, několik hnisajících ran a celkově vypadala, že brzo umře. Chtěl ji vzít do nemocnice, ale při tom slově se dala na útěk. Útěk by měl být v obrovských uvozovkách, protože se nebyla schopna ani zvednout. Nakonec skončila v tomhle pokoji, kam chodil jeden doktor za druhým.