Musím tě chránit

|21|

"Harry, ahoj, můžu si půjčit tvou sovu? Chtěla bych si poslat dopis." zeptala se Hermiona na večeři ve Velké síni.

Vlastně to byla poměrně velká prosba, úměrně k tomu na jak špatné úrovni, založené na bázi vzájemné lehké ignorace, jejich vztaj nyní byl. Ihned zrudla. "Promiň, asi toho po tobě chci moc..."

"Ne vůbec, rád ti ji půjčím, pošlu ti ji, až se vrátím do pokoje, měla by tam být." usmál se Harrym Ve skutečnosti mu to dalo ještě více práce, než čekal. Co se týkalo Hermiony, snažil se být ostražitý, ale co sejde na tom, když stejně chodí noc co noc do Zmiozelského pokoje za Blaisem a Theem, když zrovna Draco není s Ginny a Hermionou v Komnatě nejvyšší potřeby.

To jsi si tak jistý co ta sova zrovna dělá a kde zrovna je? Ušklíbla se Hermiona, ale jen děkovně přikývla.

To legendární Zlaté trio mělo opravdu krizi. Harry s Hermionou toho před sebou vzájemně tolik skrývali a to nemluvím ani o tom, jak všichni zapomněli na existenci Rona.

My o vlku a vlk...

"Jo, chceš toho moc." řekl s největší dávkou ironie, jak to jen dokázal. Oba byli tak zabraní do jídla, že je jeho příchod nejen vylekal, ale v závěru i vyvedl z míry. "Jasně, překvapení, jsem na živu." řekl naštvaně a být si sednul vedle nich, udělal to s odstupem.

Hermionu i Harryho nachvíli zachvátil stud. Opravdu ho tolik zanedbávali. Hermiona vědomě, ale i tak ji zlomený výraz v jeho tváři donutil se zamyslet. Došla k názoru, že je doopravdy nehezkým způsobem odstřihla.

Ani jeden z dvou provinilců se neměl ke slovu, proto pokračoval Ron.

"Jasně, nechcete se se mnou bavit, jsem jenom váš ocásek. Chápu, vyvolený a nejchytřejší čarodějka si uvědomili, že ze mě bic nevytěží." utrousil znovu naštvaně, ale bylo evidentní, jak ho síla jeho vlastních slov zasáhla. 

"Co to plácáš?" nechápal Harry.

Hermiona za to chápala moc dobře. Harryho odřízla proto, že mu v časech jež nastanou nechce ublížit, ale Rona proto, že je prostě kus vola, a je... jak to říci... opravdu naprosto pod její úroveň. Naprosto porozuměla Dracu Malfoyovi a jeho averzi vůči většině rodiny Weasleyových.

"Tak to není." odsekla Hermiona a chtěla se opět věnovat svému jídlu.

"Že Hermiona sem tam někam zmizí to chápu, ale že ty se vypaříš uprostřed noci a doufáš, že beze svědků, to nechápu."

Hermiona zamrzla na místě. No jasně, vždyť Harry byl úplně posedlý Malfoyem, jak se zmínil na začátku školního roku. Harry má Pobertův plánek. Panebože jak mohla být tak neopatrná a zapomenout na neviditelný plášť! Ovšem že. Nebyla jediná s tajemstvím.

"Ty mě sleduješ?" vykřikla najednou Hermiona a Harry sklopil oči k talíři, zatímco Ron trochu škodolibě potěšen sledoval drama, na jehož vytvoření se podílel.

"Hermiono tak to ne-" nenechala ho to vysvětlit, zvedla se, zbalila si věci a měla se k odchodu.

"No jasně, nejsem tu jediná, co strká nos kam nemá... doufala jsem, že jsi hloupější tak promiň. Jdu si pro tu tvou pitomou sovu."

"Co to bylo?" zeptal se do ticha po chvíli Ron, když už atmosféra začala houstnout a ticho bylo trapné.

"Netuším." zamumlal Harry a přitom tak dobře zalhal. Věděl jistojistě, že právě okusili Hermionu, o jaké nevěděli, že existuje. Hermioninu část, jež byla věrná Pánovi zla.

Nepokusil se ji zastavit, rovněž věděl, že to nemá smysl.

Hermiona mezitím naštvaně kráčela k Nebelvírské věži s jedinou myšlenkou:

"Jsi tak hloupá! Blbej Potter, blbej Potter, blbej Potter!"

Prošla společenkou a v zápětí vyšla schody, jenž vedly k chlapeckým ložnicím. Rozrazila dveře, ignorovala polonahé tělo spícího Samuse a z Harryho kufru vyndala naprosto bez dovolení plášť a Pobertův plánek.

"Já ti dám!" mumlala si pro sebe Hermiona. Málo co z jejího klení šlo rozpoznat, vzhledem k tomu, v jakém afektu zrovna jednala.

Nakonec Hermiona sebrala Harryho koště k osobnímu využití (chvíli váhala, jestli svůj plán skutečně provede), a pak už jen pískla na podřimující Hedviku, která jí napovel stanula na rameni.

Náhle více klidná už stála ve svém pokoji, který byl dikybohu prázdný. Nedokázala by vysvětlit, proč odlétá z jejich pokoje na koštěti takhle pozdě noci.

Ze stolku vzala dopis. Byl adresován Remusi Lupinovi, ale ironií bylo, že dopis byl ve skutečnosti prázdný, na pergamenu uvnitř zkrátka ani čárka.

Dopis dala Hedvice a vypustila ji, aby dopis mohla doručit. Napočítala do deseti. Teď nebo nikdy.

Poklepala na sebe hůlkou, aby aplikovala sama na sebe zastírací kouzlo a pak se nešikovně s prostestujícím podvědomím posadila na koště. Nesnášela létání.

Už se vznášela vzduchem a snažila se ze zorného pole neztratit plachtící Hedviku, jež se v té tmavé noci blyštila svým oslnivě čistě bílým peřím vyjímala.

Hermiona nemohla uvěřit, že právě letí dobrovolně na koštěti a sleduje Harryho sovu, velmi soustředěně, byť to vůbec nemusí naplnit její očekávání.

Sova náhle změnila směr a letěla ke skalám, přičemž Hermiona za ní.

Doletěly k puklině v jedné ze skal. Hermiona zbystřila. Co tu proboha dělá.

Moc se nad situací nezamýšlela a vletěla do pukliny. Stále pod zastíracím kouzlem se octla v osvětlené skromně zařízené mistnosti. Byly tu základní kusy nábytku jako poličky, skříňky a skříně a taky gauč s konferenčním stolem. Ve skalním příbytku se taky nacházelo něco na způsob sprchy a záchoda, ale nešlo to tak jednoznačně určit VŽDYŤ BYLA PRÁVĚ VE SKALNÍ PUKLINĚ U MERLINA! Mimo jiné byla v rohu poměrně velká postel, na které by se dva pohodlně vyspali.

Její pozornost náhle upoutala sova, jež se usadila na gauči s dopisem v zobáku. Náhle se začala měnit. Křídla se natahovala a zhmotňovala v ruce, to samé sovyny pařáty. Tvář byla nahle bez vystouplého zobáku a větší... Na gauči náhle přímo před ní seděla podobizna nádherné ženy. Měla špinavě blond vlasy, které jí v dlouhých loknách spadaly na záda. Měla roztomilý malý obličej, který hyzdil v poměru s obličejem docela velký hákovitý nos. Tvář měla od jizev a posetou pihami. Nebyla vyhublá, ale štíhlá ano a byla oblečena v obyčejných sem tam natržených džínách a černém svetru. Hermiona otevřela překvapením pusu, kterou si vzápětí přikryla dlaní. Do očí se jí hrnuly slzy.

Je to pravda. Tohle je definitivně její matka, která se před světem schovávala celý její život, a přitom ji měla stále tak blízko. Věděla, že nesmí ani hlesnout.

Schválně poslala dopis Remusovi, věděla, že Hedviku zaručeně zaujme dopis poslaný starému příteli.

April, jak věděla, že je její jméno, otevřela opatrně kouzlem obálku, a pak si dopis přečetla. Respektivě koukala na prázdný pergamen.

"Nikdo tě nenaučil, že číst cizí poštu je neslušné?"

OUKEJ tohle bylo napínavý, neříkejte, že ne! 🤣
Jinak stále jsem ráda za podporu ikdyž kapitola 19 ještě 7⭐ a kapitola 20 jen 2⭐?? Pěkný algoritmus toto 🤣❤️

Každopádně buďte ready! V létě s karolina_kolmanova_ a s Beou co nemá wattpad vydáváme knihu, ze které bude jistě bestseller, tak buďte ready!! 🤣🤣💞

Tinka 🖤