Musím tě chránit

|10|

Fajn. Draco si povzdechl a svezl se po zdi až na chladnou zem. Opřel si o zeď za sebou hlavu a zničenými pohyby si přitáhl kolena k tělu. Přemýšlel. Bylo toho na něj hodně.

Čas, který měl naplnit, pomalu ale jistě vyprchával. K tomu ta holka. Podle postavy, chůze a dalších indicií nepůsobila jako někdo starší. Voldemort má dceru. Stále to nebyl schopen řádně zpracovat.

Chtěl o ní vědět něco víc. Nikdy moc nestrkal nikam nos, nebyl tolik zvídavý jako jiní, naopak se spíš takových situací zdržoval, ale teď to bylo jiné. K té holce ho něco táhlo a on chtěl tolik vědět kdo to je a co dělá. Co dělá tady. Proč ji jeho rodiče tolik milují.

Když ji viděl v objetí se samotným Voldemortem, s pánem všech hrůz a temnot, jako by se z něho dalo číst. Slyšel, že neumí milovat, a pokud ji nemiloval, minimálně ji obdivoval. Byla jeho dcera, jeho dědic. I kdyby byla silnější, je to jeho otisk a on nástupce potřebuje. Nebál se jí, vážil si jí.

„Vstávej, nebudeš se tu takhle válet." řekl poněkud hrubě Lucius a napřáhl k němu ruku. Draco ji uchopil a jeho otec ho silnou paží přitáhl a postavil zase na nohy.

„Kdo je to?" zeptal se napřímo. Neupřesnil to, ale Lucius přesně věděl o čem, nebo spíše o kom mluví.

Lucius mlčel.

Nevěděl co říct, na takovou situaci nebyl připravený. Tedy, tušili s Narcisou, že se pravděpodobně zeptá, ale nějak hluboce to nepromýšleli.

„Nech toho, nezajímej se o hlouposti." odsekl mu dost vyhýbavě.

„Nenechám, je to dcera Pána zla, žádná hloupost, chci znát její jméno, chci vědět jak vypadá." řekl a díval se mu zpříma do očí, to občas na svolnosti zabírá.

„Je mi líto, na to ji znáš až moc dobře. Nejste žádní kamarádi, Pán zla si nemůže dovolit, abys věděl kdo to je." řekl Lucius prostě a odešel. Byť to nebyla odpověď, jakou Draco chtěl, prozatím mu stačila.

Takže ji zná...

Kdo to asi může být?

Nemá ji rád...

Sakra, může to být kdokoli... Asi je ale z Bradavic, to by dávalo smysl. Zná ji až moc dobře... hm takže pravděpodobně nebude z Havraspáru nebo Mrzimoru. S těmi nemají ani společné hodiny, ani to nejsou koleje ve kterých by lidi nějak podrobněji znal. V Nebelvíru ale byli samí krvezrádci a mudlovští šmejdi a ve Zmiozelu znal podrobně všechny i s jejich rodokmeny. Co když na to celé jde nějak špatně.

Zaslechl hlasy z otevřených dveří opodál. Jeho matku by poznal a ta druhá osoba musí být ta dívka. Nedalo mu to. Opatrně přešel k pootevřené mezírce a lehce a velmi tiše ji ještě víc rozevřel. Nahlédl dovnitř.

Obě byly zády k němu a Narcisa Hermioně lehce a láskyplně česala vlasy. Nebyly ani moc dlouhé ale byly kaštanově hnědé. Velmi nepoddajné. Neskrotné.

„Lucius po Dracovi už dceru nechtěl... Chtěl se zaměřit hlavně na něho." slyšel jeho matku říkat trochu posmutněle.

„To by vysvětlovalo, proč se chová jako povýšená nafoukaná zmije- tak říkáme liden ze Zmiozelu, nebyla bych tak vulgární." odvětí spíše s humorem ta druhá. Narcisa se jemně zasměje.

Jemu je ten hlas velmi povědomý, ale nějak si ho nedokázal s nikým spojit.

„Už od prvního ročníku, ale teď se to zlepšuje, myslím, že dospívá."  dořekne.

Jako nazavolanou. Pomyslí si Draco radostně.

Takže jeho myšlenky přeci jen nebyly od věci. Opravdu se pravděpodobně jedná o někoho z Bradavic.

Co Draco neviděl byl mělký úsměv plný něhy na tváři jeho matky. Tato velká dáma si uvědomovala až moc dobře, že z jejího malého chlapečka se už stává pomalu muž. Trochu ji to mrzelo, jako asi každou matku mrzí, že její dítě je už skoro dospělý člověk, který ji už v životě prakticky nepotřebuje.

„To ano, utíká to." posteskne si Narcisa a Hermiona se jenom posmutněle usmívá. Soucit, řekla bych.

„Nechtěla bys třeba ještě dítě? Vždyť ti není ani čtyřicet a myslím, že máš v sobě až moc nevyužité mateřské lásky." řekne nápaditě Hermiona.

Draco se vyděsí. Nevěděl jak by se chovat, kdyby měl sourozence. Asi by s ním nevyšel, byl by tam přílišný věkový rozdíl a to ho děsilo.

„Kéž by to bylo tak snadné He-"

Draco se až příliš opřel do dveří, nadšeně, že zjistí to jméno. Ty zavrzaly a po naleštěné podlaze se rozevřely dokořán a on, který se o ně opíral uklouzl a vpadl dovnitř. Bolestně zaskučel, když jeho obličej prudce narazil do země.

„Jo, bráchu bych bral!" zasípe a snaží se jeho výstup co nejvíce zamluvit.

Obě ženy na sebe vyděšeně pohlédnou.