Musím tě chránit

|6|

Hermiona se zalekla. Proč ji chtějí? Souvisí to snad nějak s tou věštbou? Ta spojitost tam téměř dávala smysl, ale vzhledem k tomu, že si odmítala připouštět cokoli co přesahovalo nějakou větší logičnost, nešlo ji to pak tak nějak doopravdy dohromady.

„Nech ji být."

Všichni cukli hlavami a otočili se za hlasem. Ani nemuseli. Všem bylo jasné kdo je tu s nimi, ten hlas jim byl docela známý.

„Ale Severusi, co tady děláš?" zeptal se Lucius opět s křivým úsměvem a pak se ještě víc falešně uchechtl. „Že já se vůbec ptám... Když ne April, někdo tu být musí, že?"

Když to smrtijed dořekl, smál se. Bellatrix se smála. Snape se nesmál. Zatnul pevně pěsti. Nechtěl se teď rvát, ale všem bylo jasné, že nikam jinam tohle stejně nevede.

Hermioně také nebylo do smíchu. Neustále měla pocit, že se tato nesmyslná konverzace točí kolem ní. Tak jako to bylo zvláštní pro ni, horší to bylo pro její přátele, mezi nimiž už padali otázky jako: „O čem tu mluví?" „Co se tu děje?" „O co tu jde?"

„Kdyby tě to zajímalo, tak April tu být může, víš, ona totiž není mrtvá. Ale chápu ji, taky bych si dostaveníčko s vámi raději nechal ujít.“ vrátí jim to obratně. Stejné taktiky. To nebyl dobrý tah Snape.

Díky bohu, že jim alespoň ten úsměv z tváře opadl.

„Mdloby na tebe!"

Snape rychle vytáhl hůlku a obratně vyslal tuto situací vyžádanou kletbu. Studenti využili situace a rozběhli se k nejbližším dveřím.

Posila. Když vběhli do neznámé místnosti zahalenou kouřovou mlhou a s velkým kamenným obloukem tyčícím se v jejím středu, za jejich zády se za doprovodu souzvučného praskání začali objevovat první zástupci Fénixova řádu.

Remus s Tonksovou, Kingsley Pastorek, rodiče Weasleyovi a k překvapení všech i Sirius, který doposud v jeho lidské podobě neopustil rodný dům na Grimhaldově náměstí zvláště po útěku vězňů jako byla Bellatrix, kdy byl usvědčen, že jim napomáhal.

Kromě nich do místnosti začínaly vlétavat i zástupci té opositní strany. Typičtí smrtijedi jako Avery, Lastranger, Crabbe a Goyle a kromě nich i Malfoy a Bellatrix, kteří se pohybovali zprvu trochu malátně, ale jinak zcela probraní ze Severusovy silné omamné kletby. Ten dorazil až v poslední řadě.

Všude létaly kletby a kouzla. Nikdo pořádně nevěděl s kým bojuje, ale poměrně jednoduše si to rozdělili. Bylo ovšem jasné, která strana je, díky Merlinovi, ta v přesile.

Kletby rozbíjely stěny, každý se vyhýbal oblouku. Před Siriusem stanula Bellatrix.

„Tak co bratránku? Vážně ti tohle stálo za to?"

„Že se ptáš!"

Sirius byl ale slabý. Neměl ani svoji hůlku a takový boj pro něho byl vyčerpávající. Úplně zapomněl, jaké to je, bojovat proti čirému zlu. Věděl, že má v těchto chvílích opravdovou nevýhodu. Byl slabý.

Po jeho boku stanul z ničeho nic Snape. Vycítil, že Sirius nutně potřebuje pomoc, aby alespoň nebojoval na sto procent, protože nepodával zrovna zvlášť obdivuhodné výkony.

„Ty se do toho nemotej ty zrádcovskej kříženče! Nevidíš, že tohle je tak trochu v rodinným kruhu?!" zasměje se Bellatrix.

Hermiona právě omráčila nemotorného postaršího Goyla a spatřila ten šílený výraz Bellatrix téměř naproti sobě.

Její intuice odhadla, co se teď stane Snapeovi jestli neudeří okamžitě.

„Proč mi pořád pomáháte?"

„Z osobních důvodů."

Teď je řada na ní. Z osobních důvodu ochrání jednou taky ona jeho.

Bellatrix vyslala kletbu. Zeleným paprskem se pomalu blížila ke Snapeově hrudi.

Hermiona ho bezvahaní strhla stranou čímž na něho spadla a Bellatrix neuvěřitelně rozčílila. Jakoby si ale něco uvědomila, a že Severus věděl velmi dobře co, nechala Hermionu být. Vrhla se zpátky na opravdu oslabeného Siriuse.

Bylo jasné, že to bude mít brzy za sebou, jestli opět neudeří. Nechápala to. Avery a teď i Bellatrix... měli tolik příležitostí jí ublížit, možná ji i zabít, ale ani jeden to, i přes její slabý útok a ještě slabší obranu, neudělal.

Když začala vysílat opravdu silné kletby a Sirius se jim tak tak snažil bránit, popadla Hermiona zpátky svou hůlku a vyšvihla se na nohy.

„Avada kedavdra!"

„Avada kedavra!"

Hermiona netušila , kde se v ní taková obrovská zlost k Bellatrix vzala, ale jakmile ji vyslala Bellatrix, ona ji následovala. Věděla co provedla. Čeho se opovážila. Vyděšená sama sebou nemohla popadnout dech. Kde se to sakra vzalo! Vždyť ona to chtěla!

To co následovalo bylo daleko horší.

Bellatrixině kletbě se Sirius vyhnul, ale tím způsobem, že se vyklonil ze své osy, přímo do dráhy kletby Hermiony.

Ten prázdný výraz. To tělo, které se vzneslo do vzduchu a levitovalo vzduchem k oblouku.

Všichni se zastavili. Nikdo nic nedělal. Ani Smrtijedi. Nikdo nevyužil chvíle nepozornosti. Zemřel Sirius. Zastánce Brumbála to v tu chvíli zlomilo a smrtijedi věděli, že to přehnali. Tohle nebylo součástí plánu, tím bylo získat věštbu a tu holku. Věštbu Lucius svým způsobem zničil, když křišťál narazil o zem a Hermiona se slzami v očích sledovala vyděšenou Bellatrix.

Harry se rozeběhl s napřaženou hůlkou k Bellatrix, všichni viděli, že tu kletbu vyslala a hlavně si všichni mysleli, že on jediná z těch zbylých na místě činu by byla takové zrůdné kletby schopna. Remus rozhořčeného a brečícího Harryho chytil a svíral. Věděl, že ho musí zastavit než v afektu provede nějakou hloupost.

Harry řval. Právě zemřela jeho jediná rodina. To jediné co mu na tomhle světě zbylo.

Stále se nikdo nehýbal. Všem se před očima promítal stále ten obraz levitujícího Siriuse a do mysli se jim zarýval Potterův řev.

Smrtijedi pochopili, že je na čase zmizet. Tohle nevěstilo nic dobrého.

Jeden po druhém se začali přemisťovat. Mezi prvními se vypařila samozřejmě Bellarix. Malfoy tam stále ještě stál. Stále v tom napětí. Najednou se rozběhl k Hermioně.

Nemá věštbu, musí mít ji.

Popadl ji za ruku, vytrhl ji ze spárů Severuse a zmizel.