Musím tě chránit

|9|

„Přemístíme se odtamtud. Kdybys jela vlakem, mohl by tě Draco odhalit či třeba napadnout. Navíc tam budou všichni tvý kamarádíčci, co jedou na svátky k Weasleyovým, bylo by matoucí se od nich v závěru oddělit." Snape byl opět v té příšerně pesimistické náladě. Lezlo jí to na nervy.

Ještě více jí lezli na nervy plahočení Zapovězeným lesem. Křoví kolem ji potrhalo plášť, který neustále kouzli spravovala pořád dokola a popínavé rostlinky ji řezali do obnažených kotníků. Nutno podotknout, že žárlila na Severuse, který kráčel svými typicky ladnými kroky, plášť jen vál za ním a byl zcela v pořádku narozdíl od ní. Jejím rádoby kamarádům to nepřišlo, ale za těch několik měsíců na té zlé straně neuvěřitelně zpychla.

Cítila, jak ji opouští magie kolem, když překročili bradavické hranice. Byl to pro kouzelníka neuvěřitelně zmatený pocit. Mrzelo ji, že se Severusem nemohli třeba do Prasinek, protože je prostě nikdo nesměl vidět spolu.

Chytil ji jemně za ruku. Byla chladná. Vyděsilo ho to. Opravdu se z ní stávala Temná princezna, nebyla totiž ledová jen tak na oko. Byla ledová a temná hlavně uvnitř a dralo se to ven, bylo to z ní cítit.

Přemístili se. Jako vždy zvláštní bolesti břicha a závratě se jim rozlily po celém těle. Hermiona byla minimálně ráda, když zjistila, že má pod nohami zase pevnou zem. Tento způsob dopravy ji vzkutku nebyl příjemný.

Nakonec další plahočení po dlouhé písčité stezce vedoucí k mohutnému sídlu Malfoyových. Motivací pro ni byl Severus po jejím boku a rodina, která byla uvnitř domu. Kromě jejího otce, Narcisa s Luciusem na ni samotnou měli teď také obrovský vliv, a proto se nebála je hrdě označit za součást své nové rodiny. Stáli neustále po jejím boku, měla k nim určitý respekt a zkrátka hráli v jejím životě velkou roli.

Konečně stáli uvnitř. Štvalo ji, že to tak trvalo, ale chápala, že zrovna tahle rodina si nemůže dovolit, aby se jim běžně lidi přemisťovali rovnou do obýváku.

„Hermiono, zlatíčko!" vykřikla Narcissa a pevně dívku objala. „Jsi tak krásná! Jen se ti zase musím kouknout na ty tvé vlasy, ty vlnky nejsou moc elegantní."

Prohlásila žertovně a od dívky lehce poodstoupila. Chtěla si ji pořádně prohlédnout. Byla opravdu krásná. Chtěla o ni pečovat, byla jako dcera, kterou nikdy neměla, ale s Luciusem to ani nešlo. Byl hrdý že má syna a chtěl se soustředit jen na něho. Proto byl vždy protekční, proto i často působil velmi namyšleně, protože byl prostě rozmazlený. Malý fracek, kdy se vždy točilo vše jen kolem něj... Vymodlené děťátko. Došlo ji samozřejmě, že minimálně od té doby co má na ruce znamení zla, si uvědomuje daleko víc věcí, a Lucius po něm už chce tak akorát maximální výkony. Pro ni to byla čest, pro Draca to znamenal obrovský nápor a spoustu starostí. Ale chápala ho, byť nesoucítila.

„Ah, ahoj i tobě Severusi, kdyžtak Lucius tu není, zrovna zaskočil pro Draca na nástupiště, ale počkej na něho v salónku. Přinesou tam zanedlouho čaj." usměje se i na něho, ale ten jen přikývl.

Nebylo to jen tím, že nebyl nějak výřečný typ, bylo to zčásti i kvůli tomu, co se mu Narcisa pokusila v létě jednoho deštivého dne provést. Chtěla aby svůj život obětoval Dracovi, aby to zapečetil neporušitelným slibem.

Neudělal to jen kvůli Hermioně. Musel ji chránil a musel ji dokazovat to dobro, kvůli tomu zlu, které ji obklopovalo, aby ji to zcela nakonec nepohltilo. Co kdyby cokoli nevyšlo... Zemřel by a ona by tomu nakonec podlehla úplně. Navíc nemínil ještě kromě Hermiony nakonec dělat chůvičku i Dracovi, to už by na něj bylo přespříliš.

Odešel a Hermioně se konečně dostalo šance na nějakou odezvu vůči jejich příchodu k Narcise.

„Děkuji za to předtím, je to opravdu moc milé. Jsem ráda, že můžu být tady." obejme ji ještě jednou, tentokrát sama od sebe.

Najednou klapnou dveře. Někdo vešel, v místnosti nebyly samy. Hermiona si rychle shodila kapuci pláště do obličeje a Narcisa ji stejně spěšně propustila z objetí.

„Ahoj mami!" vykřikl Draco nadšeně a Hermiona ne Hermiona, pustil kufr a rozběhl se k Narcise. Určitě tu její lásku potřeboval po cestě strávené jen s jeho otcem.

Byla mu v tomhle ponurém živoření vždy tou hořící loučí, která jen tak nezhasne a nepřestane tak jeho cestu osvětlovat. Nebylo to pro Hermionu překvapení, už u takové situace svědčila po několikáté, ale přesto si nemohla pomoci vždy pozoruhodně analyzovat Draca a jeho náhle jinak působící charisma, jakmile se objevila jeho matka. Neskutečně krásné je, co ta mateřská láska provádí i takovými jedinci, jakým Draco byl.

„Temná princezna?" zeptá se váhavě, když se odtáhne a trochu se nakloní v marné snaze pohlédnout pod do čela staženou kápi.

„To vyřešíme jindy. Jistě jsi po cestě unavený a -"

Nesrihne doříct a do místnosti chladně a rázně vkročí Voldemort.

Sám. On sám. Žádní další smerijedi v jejo za zvěsu.

„Drahoušku!"

A Draco ustrne a nemůže uvěřit. Dokonce si protřel oči a zavrtěl hlavou, aby se ujistil, že to co viděl a slyšel, skutečně viděl a slyšel.

O Voldemortově dceři věděl pramálo, ale s její existencí byl seznámen. Zarazil ho jen Voldemortův přístup. Necítil z něj tu energii, jakou vůči sobě pociťuje ze strany Narcisy a dokonce ani z těch slabších momentů, které občas udeří jeho otce, ovšem cítil z něj, že tu dívku jistě respektuje a vsadil by Blaisovu ruku, že se v ní vzhlíží.

Byl z toho ztrnulý, pravděpodobně je to jediná osoba, mocná a silná, ze které vytváří komplice nikoli rivala. Zajímavé, vskutku.

Skoro tak zajímavé, jako jistě příběh, který do jeho rodinného sídla dovedl tu holku.

Kde se tu tak zčista jasna vzala a jakože nikdy do léta letošního roku o ní nepostřehl ani zmínku?

Fascinovala ho, i bez tváře i beze slov, věděl, že ji touží poznat.