Musím tě chránit

|11|

Narcisa zmateně ležela v nadýchaných peřinách a sledovala spícího manžela. Lucius hlasitě oddechoval a takhle vypadal opravdu nevinně. Ale vinný byl. Pamatovala si jak si tuhle i jinou postel dokázali báječně užít, a teď, když už to nedělali tak často, to bylo teprve něco. Zjistila, že čím méně si projevovali lásku naživo, tím více si ji dokázali projevit tady.

Možná by nebylo tak špatné pokoušet osud, a prostě to zkusit. Usmála se. Hermiona měla pravdu. Draca si nestihla ani pořádně užít a měla až moc nevyužité mateřské lásky.

Znovu se na usmála a přejela prsty po Luciusově tváři. Ano, ačkoli to není to, co to bývalo, v dobrém i ve zlém stojí při sobě a stále se neskonale milují. Byli výjimečným kouzelnickým a čistokrevným párem, který byl k sobě téměř násilím přidělen a přesto si k sobě našel cestu.

Konečně zvládla klidně zavřít oči a ponořit se do světa snů.

*

Hermiona nemohla usnout a to bylo možná také důvodem, proč i přes chlad a sníh se teď plahočila zahradami.

Za dva dny byl Štědrý den a ona si ty svátky takhle nepředstavovala. Nevadilo ji trávit čas s Narcisou. Milovala ji. Štvalo ji, že otec, Severus a Lucius stále něco řešili na poradách a ji naprosto zanedbávali. Doufala, že alespoň část Vánoc stráví všichni spolu.

Teď měla hlavu plnou myšlenek a dost energie na to, aby mohla usnout, či dokonce se dobře vyspat když už.

Chodila tam a sem. Na tom areálu Malfoy manor nejvíce obdivovala spletitost chodeb a místností, ale snad  více než to ty nádherné zahrady. Byly opečovávané a plné krásných rostlin. Byly ještě hezčí, když je potom přikryla ta sněhová peřinka, protože pak i takhle v pozdní noci zářily a byly dominantním prvkem.

Nemusela se rozhlížet a pomalu zastavila na místě. Už nějakou dobu zpátky odtušila, že není sama.

„Sleduješ mě?"

Promluvila laškovně do ticha. Bylo ji až příliš jasné, kdo jí je v patách, ale nebála se. Ani, že by ji odhalil, díky chladnému ovzduší a sněhu pod nohama se už rovnou normálně pořádně zahalila.

„Ani ne... vlastně trochu..." zašeptal za jejími zády Draco, který vyšel ze zasněženého houští, které tvořilo jakousi alej okolo cesty.

„O co ti jde Malfoyi?"

Ten pohrdavý tón, tolik ho znal, tolik mu napovídal, ale stále si nevybavil, komu jen patří tenhle zvonivý, byť teď i povýšený hlas.

„Chci vědět, kdo jsi! Znám tě. Jsi z Bradavic?" zeptá se napřímo. Opět. Neviděl jediný důvod nač chodit okolo horké kaše. Co horké, pro něho přímo vařící!

„Znáš mě víc než si myslíš..." zašeptá. Najednou nevěděla co ji to popadlo, ale rozhodla se.

Přešla až těsně k němu, se sklopenou hlavou. Až když od něho byla sotva krok dopředu, zastavila. Dala mu znamení.

Vztáhl k jejímu obličeji dlaně a opatrně stáhnul kápi.

Vyklouzly z ní neskrotné hnědé vlasy, přesně takové, jaké viděl dnes odpoledne.

Prsty jemně stiskl její bradu a zvedl jí obličej.

Hlava se mu zatočila a sotva zvládl dýchat. Svět kolem se mu zatočil a on s uslzenýma očima vzhlédl nahoru na nebe, které bylo indigově modré a poseté zářivými hvězdami. Ne, že by se na ni nechtěl koukat, jen tam hledal nápovědu. Tolik o ní chtěl vědět a teď když to ví, netuší co by měl dělat.

„Hermiono..." zalkne se vlastní slinou. Trhla sebou, když jí řekl křestním jménem. Bylo to úplně poprvé. Prsty se stále opíral o její tvář, kterou osvěcoval svým slabým světlem měsíc a jeho světlo se od ní odráželo. Až do této chvíle kdy k ní neměl nikdy blíž, si uvědomil, jak moc je nádherná.