Musím tě chránit

|7|

*o několik týdnů později*

„Tak jo Hermiono, zopakuj mi to."

„Zítra se v 10:30 přemístím na nástupiště, musím vstát nejdýl v 9, snídani i oběd na cestu mám v ledničce. Když se mě někdo zeptá, potom co smrtijedi napadli moje rodiče a ti zemřeli jsem jela na venkov k babičce a chtěla být nějakou dobu sama, proto jsem neodpovídala na dopisy a ani nepřijela k Weasleyovým jako jindy. Tento rok budu opět na postu prefektky, a proto veškerou svou absenci budu svádět na tuhle povinnost. Slibuju, že nebudu chodit do oddělení s omezeným přístupem a přestanu číst ty knihy o černý magii, co mi dává táta. Nebudu za tebou chodit do sklepení a budu ti říkat jedině pane profesore. Budu Dracovi pomáhat s úkolem, ale on o mě nesmí vědět a tak s ním o ničem nesmím mluvit. Zapomněla jsem na něco?"

Hermiona zněla opravdu vyčerpaně a proto mluvila dost otrávěně. Všechna ta pravidla, přikázání a úkoly... už z toho byla vážně unavená.

„Dobře, jsem si docela jistý, že to tu těch pár hodin zvládneš." Severus se pousměje a obejme ji. Pevně mu objetí oplácí. Ví, že kvůli tomu, že je profesor musí být v Bradavicích dříve, ale stejně mu vyčítá, že odjíždí, když by mohl ještě těch několik posledních hodin být s ní.

Když se přemístil, Hermiona se naposled posadila do výklenku, kde si spolu po večerech četli, když nebyli na Malfoy manor. Byl útulný. Byly tu deky a polštáře a vzrušující pohled na centrum Londýna. Milovala to tu, milovala kým se stala. Bohužel zítra to všechno padne a ona zase bude muset čas trávit jen s hloupými nebelvírskými adolescenty, kteří o ničem nemají páru. Jenomže tak je to dobře, tak to taky musí zůstat.

Chce zpátky léto. Chce zase z dálky sledovat Malfoye a s kapí do čela vystupovat mezi zastánci zla. Občas ji to děsilo, ale pak ji došlo, že tohle uvnitř ní bylo vždycky. Že byla zplozena z čirého zla, které sžíralo její matku a o to víc jejího otce.

Když se to všechno dozvěděla, bylo to pro ni nejprve velmi těžké přijmout, ale přišla na to. Když zjistila, kolik moci v ní je, a že dost možná převyšuje i jejího otce, popadla ji nezkrotná touha po moci a učení se svou sílu ovládat.

Nejprve ji trápilo, že Sirius zemřel. Tedy, ono kdyby zemřel, tak by se z toho pravděpodobně velmi brzy vzpamatovala, ale tím, že padl její rukou, respektive její hůlkou, to pro ni bylo daleko horší.

O tom, že Hermiona vlastně zabila Siriuse, vědělo jen pět lidí. Manželé Malfoyovi, Bellatrix, Severus Snape a pak sám Temný pán. Ti také jediní věděli, že to ona je ten tajemný přelud, který se po boku Voldemorta zjevuje a nevynechá jedinou smrtijedskou sešlost. Nikdo jiný nevěděl, kdo to je, ale všichni ji klečeli u nohou. Možná nebyla tolik krutá a zlá, ale sála z ní neuvěřitelná energie, čímž každému došlo, že není radno si a ní zahrávat.

Po Siriusovi následovalo něco, co ji doteď nezamrzelo, protože v tu chvíli, kdy ona držela hůlku a oni žebrali o holý život, z ní vyprchal poslední kousek jejího svědomí a lidskosti. Pak na ni byl její otec konečně pyšný. O to méně Severus, ale milivali ji oba nadevše.

Ano, prvotně Hermiona nelhlala, když říkala, že její rodiče byli napadeni. Tedy, ne tak úplně. Bylo to totiž v době, kdy už stála v řadách smrtijedů, jako jejich Temná princezna.

Jak bylo řečeno, tyhle prázdniny byly symbolem velkých změn a převratů.

*

Avery a Rudolfus dovlekli do síně dva spoutané ječící mudli. Z obou táhla jejich nečistá krev.

Postavili je před jejich pána a odešli. V místnosti se opět nacházela tatéž známá sestava jako vždy, takže Hermiona, když ti dva kumpáni odešli, stáhla svoji černou kápi. Její rodiče klečící ve vlastní krvi u jejích nohou překvapeně zalapali po dechu.

„Hermiono..."

Hlesli tiše.

Hermiona se usmála, ale ten podhled na ně byl plný nenávisti.

Bellatrix se k ní zezadu přitiskla, rukama svírající její lehce roztřesená ramena. Dala ji povzbuzující polibek na tvář. Udělala to i Dacovi na ceremoniálu. Byl to takový její způsob jak lidi motivovat.

„No tak drahoušku, neboj se, prostě mi jen dej svolení a ráda to udělám za tebe."

Hermiona se s očekáváním podívala do jejích podlých očí. Ona v nich ale vždycky našla trochu lásky. Další pohled vrhla opět na své rodiče.

„Podívej na ně, na chudáky," promluví z křesla v rohu její otec, kterého si dva zajatci doposud ani nevšimli. „Všechno ti zatajili, Severus také, ale ten tě tím chránil a přiznejme si, že tě chránil vlastně v jakékoli situaci."

„No dovolte? My dva ji vychovali!" brání se nemožně Granger ve snaze aby je pustili a nechali odejít klidně domů. Ať bez Hermiony nebo s ní, hlavně aby alespoň oni dva vyvázli v pořádku.

„Nedovolil jsem vám ani promluvit!"

Voldemorta jeho smělost rozčílila. Napřáhl se a zabil bez váhání paní Grangerovou.

Geanger vyváděl. Řval, brečel, mrtvou ženu si položil do klína.

„TY ZRŮDO!"

Vykřikl na Hermioninu. To byl její pohár, který nechal sám přetéct.

„Nedovoluj si! To ty jsi lhal a nic mi neřekl. Myslel sis jak v pohodě budu. Jedna velká šťastná rodinka... splet ses. Tohle je teď má rodina."

Granger kroutil nevěřícně hlavou. Tohle nevypadalo ani se nechovalo jako jeho dcera. Tedy...

Hermiona vrhla kletbu a on se skácel k zemi. Byl mrtvý. Všichni v místnosti až Severuse byli z jejího výkonu nadšení. Severus to naopak sledoval s ledovou tváří, aby nevzešlo najevo, jak s tím nesouhlasí.

Hermionu miloval, ale nechtěl to nechat dojít do těchto končin. Bylo mu z toho špatně. Neměl k ní tak blízko, jak si myslel. Byla ve věku, kdy procházela nesčetně mnoha změnami a rozhodně ji nepomohla krev, jež proudila jejím tělem, a která má v sobě špetku krve a temperamentu obou jejích rodičů. Musí ji ze zrádného spádu okolností rozhodně nějak dostat.

*

Hemiona se protáhla, ale konečně byla vyspaná, když ji sluneční paprsy polechtaly v obličeji. Byla celá zlámaná, protože usnula zkroucená ve výklenku.

Bylo čtvrt na devět. Času měla dost. Tedy dost na úpravu zevnějšku, protože na to  se psychicky připravit a hrát hodnou holku už se časově připravit nestíhá. Tenhle rok bude ještě něco.