Musím tě chránit

|1|

„O co vám jde Snape?" zavrčela dost protivně Hermiona. Snažila se to rozdýchat, ale na to měla až moc velký vztek. Vždycky všechno až moc dramatizovala, ale málokdy to dala tak okatě najevo. Tohle ji vážně vytočilo. Něco jí tu zkrátka nesedělo a jakmile má její mysl v něčem mezery, ihned se je samo sebou snaží něčím vyplnit. Moc dobře si uvědomovala, že je možná za hranou zdvořilosti, ale měla toho plné zuby.

„Máte snad na mysli něco konkrétního?" pozvedl jmenovaný zvědavě obočí. Jeho klid a předstíraná nezúčastněnost její silné emoce akorát podpořily. Na Hermionu rozhodně nepůsobil klidně ale cynicky. 

Sám o sobě tak klidný ovšem nebyl, přeci jen mu do kabinetu bez vyzvání vtrhla tahle nebelvírská cácora. Důležité ale bylo, že jí tento fakt trochu ucházel, díky jeho skvělému maskování. V rámci praxe se naučil vše pečlivě skrývat uvnitř, protože tak už vyvázl z nejedné šlamastiky. Neuměl si představit, jaká by byla její reakce, kdyby přišla na to, že je z ní kompletně rozhozený.

„Ano, to vskutku mám," bez vyzvání se posadila do křesla. Byl to další naprosto arogantní a nevhodný krok, který podnikla.

„Víte, jsem ráda, že nemám zbytečné potíže, obzvlášť pokud se jedná o Umbridgeovou, ale chci vědět, proč mě pokaždé vysekáte ze situace, kdy mi chce uložit krutý školní trest..."

Když se takhle naštvala, vždy lidi vyděsilo, jak moc umí zformovat obličej a všechny mimické svaly. U toho jen zalamovala ruce a bylo zkrátka evidentní, že je opravdu rozhořčená. Sama netušila, co ji na právě téhle situaci tolik pobuřuje, ale jak bylo již zmíněno, Hermionu rozčiluje, když něco neví. Jak něco neví, hned se v tom musí šťourat a právě dnes se to rozhodla vzít dost zpříma.

„Radši byste psala vlastní krví na pergamen perem, ke kterému není kalamář? Pokud vím, pan Potter vám o svém nepěkném zážitku už povyprávěl." Odfrkl si a v hlavě přemýšlel, jak naivní a hrozně hloupá ta nebelvírská nadutost je. Tvrdohlavost zkrátka úžasně charakterizovala tuto lví kolej.

„To ne..." zamumlala a uvědomila si, jak přehnaně reagovala. Chtěl ji přeci jen pomoct. 

Ale proč?

Krevní tlak ji opět stoupl. Proč? Proč? Proč?

„Tak vidíte,"

Snape čekal, že teď už se zvedne a odejde, ale ona stále zamyšleně seděla v křesle v jeho kabinetu. Vrhl po ní zaraženým pohledem.

„Nechápu vás, celé roky vůči mě chováte ničím neskrývanou averzi a v hodinách mou pozornost naprosto přehlížíte a najedou vám jde o to, abych se nezapletla s ministerstvem."

Tak vlezlé otázky. Věděl, že jestliže bude ještě chvíli mluvit, kydat na něho špínu a dělat, jak ví a chce vědět všechno... Opravdu jí všechno poví, byla vážně hodně přesvědčivá.

Moc si přál, aby odešla, špatně snášel její přítomnost, prostě chtěl aby šla pryč a nepůsobila uvnitř něho takovou bolest.

„Mám své osobní důvody. Nechci, abyste se zapletla s ministerstvem, protože potom by nešlo jenom o vás a vaše kamarádíčky. Umbridgeová, totiž, paní profesorka, by z toho klidně mohla udělat veřejnou kauzu a to je to co nedopustím. Brumbál tu není, aby za vás žehlil vaše problémy, ale někdo to dělat musí, jinak by tuhle školu, primárně kvůli té vaší sebrance, do týdne zavřeli."

Přeslazeně se na něho usmála a vyhoupla se z křesla.

Konečně. 

Byla k odchodu nejblíže za posledních deset minut co probíhá tento její teatrální výstup.

„Jen abyste věděl, ode dneška se nebudu pokoušet o nic jiného, než se zhnusit Umbridgeové tak, aby uvažovala nade mnou za mřížemi Azkabanu!" vyhrožovala mu, ale on si byl zcela jistý, že to byla pouze prostoduchá slovní hříčka.

„A o co jde teď vám?" zeptal se stejně i se srovnatelnou intonací hlasu jako ona na začátku, hlavně proto, aby ji v závěru konverzace ještě naposledy podráždil.

„Něco konkrétního?" znovu se arogantně zašklebí a jeho nakonec i pobaví, že se jí zase tolik naštvat nepovedlo. 

Nyní už se skutečně měla k odchodu, její kroky dokonce směřovaly k východu, když náhle zaregistrovala něco vážně podivného. Další zpropadená otázka, další záhada, kterou se její detektivní a vlezlá povaha plánovala zabývat.

„Máte rodinu...?" řekne takovým tónem, že si není jistý, jestli jde o otázku, nebo jen o oznamovací větu, kterou říká s nepředstíraným zájmem a překvapením.

Profesor přikývne a Hermiona zpozoruje, že se i mělce usmál. Takový úsměv značí vždy propadání vzpomínkám a minulosti.

„To je má sestra, s její ..." podívá se na Hermionu a má pocit, že April, je prostě někde uvnitř ní. Nemohl si pomoct, ale dneska přesně ukázala, že v sobě má i kousek toho jejich zmiozelského ducha. Odkašle si. „To je její dcera."

Hermiona nemohla od fotografie a od ženy na ní odtrhnout oči.

„Co se stalo?"

Podívala se na něj. Věděla, že je samotář, že žije sám. Pochybovala i o mizivé šanci, že je jeho rodinná situace v pořádku.

„Skara musíte být tak vlezlá vševědoucí šprtka pořád?" naštval se. Spíš na oko. V jejím věku byl stejný. Samé knihy, škola na prvním místě a tak... Jen to nedával tolik najevo, pozornost to byla Aprilina parketa. Všichni se o ni zajímali, měla tolik přátel, vyžívala se v tom, že je středem pozornosti. Evidentně i její drahý Tom, jinak by nebyl tím, koho všichni znají natolik dobře, až se bojí vyslovit byť jen jeho jméno.

Znovu po něm vrhla takový ten pohled, jako: 'vážně mi to neřeknete?!'

On jen protočil panenky. Říkám, že dokázala opravdu skvěle přesvědčovat...

„Zmizely. Bylo to tu noc co Harry porazil Voldemorta." řekl a oči se mu leskly. Byl rád, že slzy za očními víčky tak tak udržel.

„Vy sám víte, že neporazil."

Bože taková pitomá knížka xdd