Mumifikace

Část 12

„Hej! Sundej ze mě ty pracky pryč!" zavrčela na Chafulumsu nebezpečně a trhla sebou, aby ho shodila ze svých zad a jeho ruce nesahaly na místa, kam by rozhodně sahat neměly. Malátně se postavila, ačkoliv její tělo protestovalo; hlava jí bolela, nohy se jí třásly v kolenou a před očima zářily hvězdičky.
„Co se stalo?" zavrněl vedle ní Ka, jakoby se nechumelilo a otevřel oči. Sarah si ho změřila pohledem, přímo přes čelo se mu táhl hnědý pruh špíny. Přes čelo, zamyslela se a studovala chlapce dál, až objekt její pozornosti nakrčil obočí.
Sarah se k němu naklonila a nakrčila nos, jak usilovně přemýšlela.
„Co- je?" vyslabikoval Ka vyjukaně a o kus, který se Sarah přiblížila, se zase po zemi odšoupl.
„Já jen," začala Sarah a mnula si bradu mezi palcem a ukazováčkem, „tvoje tetování!" vykřikla najednou a ukázala na jeho čela.
„Praštila ses do hlavy? Bylo tam od té doby, co jsem tě poznal," mračil se nechápavě a nenápadně zkoumal, jestli jí nikde neteše krev.
„Já vím, jenže teď tam není!" namítala naštvaně a neustále směřovala na místo, kde bývala.
„Není..."vydechl Chafulumsa. Už mu to ani nepřipadalo tak podivné.
„Možná to byl nějaký druh daru nebo vykoupení," přemítala Sarah nahlas a neustále opakovala předchozí gesto.
„Vykoupení?"
„Jo, za to, že nás to," odmlčela se a trhla sebou, jak se rozhlédla kolem se zděšeným výrazem. „Kde to sakra jsme?!" křičela, ale kromě Ka ji stejně nikdo jiný slyšet nemohl. Byli sami. Byli jen oni dva a písek.
„Jak jsme se sem proboha dostali?!" vykřikla, ale písek a dusno ihned pohltilo její slova, aby nenastala naděje, že budou uslyšena. Ne, neměla by se nervovat. Oproti předchozí místnosti smrti byla poušť vlastně úplně normální!
„Třeba to bylo vykoupení," poznamenal s dávkou sarkasmu v hlase Ka a dál nehnutě seděl, jakoby seděl doma na gauči a pozoroval nudné reklamy.
Sarah si zastínila oči a rozhlédla se, jediné co ale viděla, byly písečné duny, které se v divokých vlnách posouvaly větrem neustále o kus dál. To četla v knihách, stačila půl hodina, už by nevěděli, který koupec obešli. Vítr by všechny stopy zakryl. Povzdechla si a zamávala rukou před obličejem, jakoby jí to gesto mělo přinést úlevu od pražícího slunce, před kterým nebylo úniku.
„Kde myslíš, že jsme?" zeptal se Ka klidně a chytil své nohy v kotnících, jakoby si chtěl zlepšit pozici sezení, třeba ho od písku tlačil zadek.
„Na poušti," zavrčela Sarah, aby vybila svou zlost a znovu se marně rozhlédla. „Určitě nás to vyhodilo někde tisíce kilometrů od Gízy do prostředku pouště. Třeba potkáme velblouda a zachrání nás!" rozhazovala se smíchem rukama, než se udeřila do čela. Výborně, pět minut ztracená a už blázní, schválně, za jak dlouho ukousnu Chafulumsovi nohu a bude pít jeho krev místo vody.
„Ne," prohlásil Ka pevně.
„Co?"
„Nejsme tam, kde si myslíš."
„Takže jsme někde v bazénu, viď?" odsekla znovu Sarah. V těžkých situacích vždy zachovávala klid a chladnou hlavu, tady bylo přesně vidět, jak moc se jí to dařilo.
„Ve vzduchu je něco jiného."
Třeba písek? Sarah se jen kousala do jazyku, aby přemýšlela dřív, než popustí uzdu své zlosti.
„Asi to bude znít divně, ale připadám si, jako bych byl opravdu doma."
„Doma?"
„Ano, připadám si, jako bych se vrátil stovky a stovky let do minulosti. Víš, jak to myslím." Ka se postavil a protáhl se jako kočka. Měl neurčitou tvář, nemračil se ani nesmál. Zdál se zamyšlený a rozhozený.
„Minulost," zašeptala Sarah a vzpomněla si na větu, kterou tak ledabyle Ka prohodil uprostřed noci, kdy si povídal s balvanem. „Nevím, jak to myslíš," vyjádřila své myšlenky. Ani nemohla vědět, jak se Ka cítí, protože ona byla vždycky jen obyčejná holka.
Konejšivá ruka jí přistála na rameni a povzbudivě ho stiskla. „Promiň," usmál se,„ můžeme zkusit najít město."
Ruku setřásla. Byla totiž až moc příjemná, až moc jí dodávala pocit, že je jedna cesta, ještě skončí v Římě „Mysli si co chceš," řekla a vylezla na jednu z písečných dun, kde si jako superhrdinka dala ruce v bok a nadmula hruď. Nemohla přece nechat Ka, aby rozhodoval. „Můj cíl je jednoznačný - najít oázu."
„Jestli mám pravdu, někde tu bude Nil!" trval na svém naléhavě. „Cítím to v kostech, určitě mám pravdu!"
„Dobře, veď mě, ty chytrolíne," protočila panenky, když její chvíle zachránění oběti pohasla a on se vydal po jedné duně nahoru, směrem na jih - úplně opačným směrem, než chtěla jít ona.
„Víš vůbec, kam jdeme?" zeptala se otráveně snad po padesáté. Šli už strašně dlouho a měla tak sucho v krku, že jí vlastní hlas zněl jako cizí. Chafulumsa se zakuckal a zpražil jí pohledem, který pražil snad víc, než odpolední slunce. A ten pohled hovořil jediné, on to ví.
Ale nevíš. Sundala si propocenou mikinu, kterou měla na sobě. Byla to ale chyba, protože přestože i Chafulumsa na sobě měl jen tílko a byl zvyklý na teplo, tohle na něj bylo příliš. Po chvíli už Sarah cítila, že její odhalená kůže jen hoří. Na rukách se jí dělaly rozpálené, ošklivé a červené strupy a ona měla chuť si je všechny do jednoho rozškrábat svými dlouhými nehty, ale udržela se.
Jen po dalších dlouhých minutách už zdrceně obracela práznou lahev a lapala i ty poslední kapičky vody, aniž by se zajímala, jestli chce i Ka. Potřebovala pít. V puse měla nehorázné sucho jako na poušti. Flustrovaně práznou lahev odhodila a litovala, že nevzala dvě. Ale kdo mohl čekat, že se octne v poušti?
Její nohy se podlamovaly už po první duně, kterou zdolali, ale teď si připadala jako chodící kačer se zlámanýma nohama, který se zoufale snaží dojít domů. Hlava jí třeštila a každou chvíli měla pocit, že přímo před ní je voda, že vzduch je vlhký, málem i vyplazovala jazyk!
Zanedlouho už prostě nemohla dál. Klesla do rozpáleného písku, nejdříve na kolena a poté dopadla i její hlava. Ka se ihned zděšeně otočil, přestože i on cítil, že je na pokraji svých sil.
„Vstávej," rozkázal. „Tady nemůžeš zůstat ležet!"
Chytil jí za ruku, ale jediné, co dokázala, bylo ležet.
„Nech mě, je mi horko," odbyla ho a zavřela oči. Už ani nevnímala tahání, plácání přes tváře a řev, protože se dostavilo milosrdné bezvědomí.