Mumifikace

Část 10

První potíž nastala skoro hned, když stáli na chladném písku, protože v noci se rapidně ochladilo. Rozhlíželi se a absolutně nevěděli, kam jít a co dělat. Plán ztroskotal hned v bodu dvě, který následoval po vykradení se z ubikace.
Byla tma a jediné, co ve tmě svítilo, byly Chafulumsovy zlatavé oči, které zářily snad více, než obvykle.
„Tak, co teď?" vypadlo z ní a založila si ruce v bok. Sfinga," navrhla, když Ka neodpovídal, protože to byla vlastně první památka, na kterou byste v Egyptě pomysleli, a oni byli nedaleko od ní. Ohlédla se za Ka. Byl pryč, trošku zpanikařila, načež si všimla jeho zad v dálce a naštvaně ho doběhla a popadla za rameno.
„Si blbej?" vyhrkla a Ka se otočil. 
„Co je to bl-" Sarah ho ihned přerušila se vztyčeným ukazováčkem a nahněvanou tváří. „Prostě si nebudeme utíkat, vždycky jen spolu. Promiň, ale nechci tě najít za mřížemi!"
Ka přikývl a raději se už neptal, proč by ho měla najít zrovna tam. Došlo mu, že neodpoví.
„Jdeme ke sfinze," řekla a poté zdůraznila opět to slovo: „Spolu."
Ka opakoval své gesto a zařadil se za dívku, aby mu náhodou nespílala další hloupé věci. Ta holka měla opravdu nelogické požadavky, ale vyhověl jí. Přeci jen jí toho hodně dlužil.
Pokračovali v naprostém tichu, aby zapadly do atmosféry pouště. A v Chafulumsovi, jak si i nadále v duchu říkal, jen narůstalo vzrušení a další známý pocit; strach.
Sfinga se tyčila do stejné výšky, jako na světla, ale teď vypadala děsivější, když byla zahalena do roušky tmy a hlídala krajinu kolem, jako kamera, ba spíše jako sousedka Sarah, ano, přesně tak. Shlížela na ně s určitou povýšeností a přestavovala temný obrys, který zblízka zakrýval i bělostný měsíc.
„Fajn, co teď?" zeptala se s pokrčením ramen a obrátila se ke Ka, který se s určitou úctou na vysokou sochu díval. Snad, jakoby se měla každou chvíli pohnout a ztrestat ho za tu opovážlivost, že se k ní přiblížil. Nebo mu položit hádanku, jako tomu bylo v řecké mytologii. Podíval se na ni důležitým pohledem, v jeho očích se objevily jiskřičky vzrušení, a pak to zkazil pokrčením ramen.
Sarah šokovaně otevřela pusu. On jí táhne takovou dálku do Egypta, aby na místě řekl, že neví, co dělat?! Rozhodila rukama a zpražila ho zabijáckým pohledem, až chlapec couvl. Hned mu došlo, co se po něm chce a že nemůže lhostejně pokrčit rameny. Otočil se zády a začal se ledabyle procházet kolem stavby. Mezi tím přemýšlel, co má vůbec dělat. Opravdu byl hlupák, prohlížel si Sfingu, jakoby to bylo včera, co ji viděl naposledy a úplně si vzpomněl na sebe, jakožto veselé dítě. 
Rád si kolem ní hrával, ačkoliv byla daleko od doma. Vždy, když se sem vydali. Běhal kolem a mával rukama, jakoby se stal bohem Horem a měl křídla, která by ho nesla nahoru k bohům a osvobodila od nemoci, která ho sžírala zaživa, jen si užíval zbývajícího života. Pamatoval se, jak probíhal kolem té veliké děsivé lvice, ze které se mu chtělo čurat a zalézt do díry, aby se schoval těm prozíravým očím. Tenkrát zakopl o zbloudilý kamen a vrazil do ní, až se sesunul do rozpáleného písku.
V tu chvíli se málem opravdu počural strachy. Ihned odsud vypadl a od té doby se mu zdávaly zlé sny, už nikdy si v tom městě nehrál.

A teď stál na tom samém místě, kde se to stalo a potuleně se při myšlence na tu vzpomínku smál. Kdyby jen tenkrát věděl, co se stane.
„Sarah?" ozval se a chtěl dívce svůj zážitek převyprávět, když ho něco zaujalo. Přesně to místo, kdy měl kontakt se sochou, pamatoval si to živě. Malá rýha, která tam nepatřila, roztahovala se do šířky a požírala kámen, byla tam vždy? Ne. Měl zvláštní pocit, ta rozšklebená rýha tam neměla co dělat, lákala ho a přitahovala k sobě. Tak krásně totiž v té tmě zářila!
„Co je?" přerušil ho ostrý dívčí hlas a vyrušil tak jeho chvilku euforie.
„J-já," zakoktal se a ruka mu náhled bez povelu vystřelila k onomu úkazu. „Podívej!"
Nahnula se a změřila si rýhu. „A co s tím?"
„Nelíbí se mi."
Sarah se k němu otočila s úsměvem, který nevěstil nic dobrého. „Ty se mi taky nelíbíš a necpu ti to."
Ka protočil oči a lehce přes rýhu přejel bříšky prstů, kámen nebyl chladný, jak by měl být. Sálalo z něj příjemné teplo, jaké děti poznávaly v matčině objetí, takové konejšivé a příjemné, až se usmál ještě víc.
„Co?" zeptal se jemně rýhy, jakoby mluvil s malým dítětem. „Nechceš mě vzít domů?"
A pak se ta rýha rozzářila! Proč?! Proč zářila?! Rychle instinktivně uskočil, ale už ten děj nezastavil. Zářila a tvarovala se. Nejdříve se roztáhla, poté se začala různě kroutit, klikatit, až vzniklo znamení, které oba dva znali: Anch. Zlatě zářící a oslepující. Bylo jen k údivu, že je nikdo neviděl, protože tohle muselo být vidět pěkně daleko.
„Hustý!" okomentovala to Sarah s otevřenými ústy. „A taky děsivý."
Ka nemohl nic jiného, než souhlasit a hlasitě polknout. Proč zrovna tohle a tady? Symbol života spojený s tímto místem, které pro něj nebylo v životě pranic důležité. Socha, která je svázána s osudy lidské civilizace a nositelkou přemnohých tajemství, ta, která ho spojovala společně s tím znamením tou tenkou nitkou s životem. Ta, která držela ony nůžky, které mohly znamenat konec, a to nevratný.
„Sarah," zašeptal omámeně a natáhl ruku. „Pojďme."
A dívka jen přikývla a chytila ho za nabízenou druhou dlaň. Věděla, že se před ní právě odehrálo něco úžasného, tajemného a byla tak moc pohlcena tou teplou září, že jediné co chtěla, bylo se nechat pohltit.
A pak se chlapec znamení s tichým dík dotkl a opravdu jim bylo splněno přání, kdy je světlo pohltilo. A v poušti už po nich zůstaly jen dva páry stop a vítr, který vyprávěl písku ten příběh.