Mumifikace

Část 23

„Proč zase prales?" ptala se sama sebe Sarah a kopla do jednoho ze stromů, kterému vlastně neublížila ani trochu, spíš ji z toho ještě bolel palec.
„Protože zase bůh," odpověděl jí s nádechem humoru Ka a zkoumavě se s rukama v bok rozhlížel kolem sebe. 
„Kudy to sakra letěla, fúrie jedna?" zeptala se znovu Sarah a podívala se na nebe bez jediného mráčku. Ó bože, vážně jí z toho hrabe, už trpí i samomluvou.
„Nikdy neurážej bohy, Sarah, uděláš to jen jednou," napomenul ji Chafulumsa a zpražil ji ledovým pohledem. Vážně nestál o to, aby shořel na místě a zbyl po něm jenom prach. Moc důstojná smrt by to totiž nebyla.
„Fajn," odsekla. „Tak jí třeba urazím ještě jednou!"
Chafulumsa se vztekle otočil a zamířil k ní. Byl blízko a Sarah cukla před jeho rukou, která se ji snažila uklidnit.
„Když jsi tak chytrá, tak co kdybys vytáhla tu svojí pitomou dýku a třeba si přála najít ty bohem zatracená pírka?!" sykl Ka, ale rozhodně ne klidně. Vážně, ta holka nechápala, co to znamená zahrávat si s bohy! Bylo to, jako kdyby kráčela po nášlapných minách.
„Já myslím, že tohle všechno jsem podstoupila pro tebe, nedělala jsem to kvůli sobě. Mám toho dost, vůbec si mě nevážíš. Své poslední dvě přání použiju rozvážněji!"
Křičela a Ka si uvědomil, že naštvat dívku není nikdy dobré, ale ona byla přeci jediná, kterou kdy potkal, nemohla mu jeho chování vyčítat!
„A jak? Abys měla dobrou rodinu a spoustu peněz? Počkat, to druhé vlastně nepotřebuješ!"
„Možná, ale tobě už nepomůžu s ničím, ty-ty sobče, sbohem!" křikla, otočila se na podpatku a rázovala si to mezi listy pryč v zatnuté ruce s jejich záchranou a něco k ní mumlala.
„Zazobanče!" křikl za ní ještě Chafulumsa slovo, které si vyhledal ve slovníku, ale nemohlo mu neuniknout, že pláče. Vždyť i jemu tekly slzy proudem!
Otočil se s tím, že půjde co nejdál od ní, ale udělal sotva pár kroků, než se otočil a hledal ji za svými zády, kde vždy byla. Tentokrát ale ne.
Pak si to uvědomil. Ta praštěná holka ho následovala všude. Udělala pro něj, co jen mohla a on...on ji teď rozbrečel.

Sarah si to rázovala bůhví kam. Bylo jí vlastně jedno, kam jde, hlavně že bude od něj co nejdál. Ať se vrátí tam, kam patří - do Egypta!
Ona si zůstane daleko od něj v tomhle pralese, bude jí líp a brzy se dostane domů. Ten hlupák už jí lezl na nervy. Už to nemohla vydržet, věděla, že byl z urozeného rodu, ale k ní se jako ke služce chovat nebude, mohla si dělat, co chce bohovénebohové.
Posadila se na kámen a podepřela si hlavu. Jak jí to mohl udělat? Pobláznil ji a vůbec mu nedošlo, jakým pohledem se na ně dívá! Jak moc jí na něm záleží. Jak moc ho má ráda. Tvářil se, jak moc ji chápe, ale přitom jí jen lhal! Chtěl jen, aby mu dala peníze! Letěla s ním sama do zatraceného Egypta, a pak jí někde nechal v nebezpečném pralese! To nebylo fér. Její život nebyl fér.
Co si myslela?
Že zjistí to tajemství a on se s ní vrátí zpět do přítomnosti a budou si žít vysněnou pohádku? Nikdy se jí neměly zalíbit ty hřejivé oči a krásný úsměv. Měla ho nechat v tom muzeu.
Ne, on by se totiž vrátil do své doby a jí by nechal samotnou se zlomeným srdcem!
Vždyť jí nemá rád, jak mohla být tak hloupá?
Za ní něco zašustilo a Sarah naivně myslela, že se ten hlupák vrací s ještě hloupější omluvou.
„Vypadni, ty pitomče!" zakřičela vztekle a vstala z kamene, aby se zahleděla do křoví, ze kterého zvuk přicházel. „Nech mě! Řekla jsem ti to jasně!"
Jenže tohle nebyl Ka, bylo to něco mnohem horšího a méně ukecaného. Méně hezkého.
Z hustého křoví se vynořilo černé zvíře, hlasitě vrčelo a cenilo své ostré zuby v euforii, že konečně sní něco většího než myši, kterými se ještě dnes živil.
„B-běž-ž pr-yč," vykoktala Sarah a vyděšeně couvala. Doufala, že zvíře zmizí tak rychle, jako se objevilo. Jak ho nemohla slyšet?! Vždyť vrčelo jako sekačka!
Smůla, do cesty se jí dostal strom a ona byla v pasti. Zvířecí drápy se vsakovaly do mokré půdy stejně jako sliny zvířete. Hrudník se jí zvedal neuvěřitelnou rychlostí, jak se nemohla nadechnout a srdce jí dávalo jasně najevo, že jí brzy vyskočí z hrudníku. Nehty zatínala bolestivě do kůry a vyděšeně zírala před sebe.
„Je po mně," zašeptala tiše a pevně sevřela oči a zatnula zuby. Slyšela jen dupání a vrčení.
Bolí umřít? Zběsile oddechovala.
Slyšela hluk. Zvíře skočilo.
Zhroutila se.

Už je mrtvá?
Nepřipadala si mrtvá...bolelo jí všechno v těle, takové to je? Takové je umřít?
Ne, něco slyší.
Otevřela oči a už skoro viděla čistotnou bílou v nebi. Ale ta tam jaksi vbec nebyla.
„Výborně, jsi vzhůru," zamumlal Ka, který právě znechuceně otíral svůj zakrvavený chopeš o trávu. Položil ruku na panterovo tělo a zamumlal:
„Nechť je k tobě Ammemmait milosrdná!"
„Ty mu po tom všem přeješ štěstí?" jízlivě poznamenala Sarah a zvedla jedno z obočí. Otočila se, aby si setřela slzy, které cítila na své tváři a samozřejmě sopel.
„Je to zvykem," pokrčil rameny chlapec.„ Zvíře za to nemůže, tak ho bohové stvořili. Má snad umřít hlady?
Sarah se otočila, aby jí Ka neviděl do očí a zamumlala:
„Zachránil si mě, díky."
„Kdybych nechtěl, neudělal bych to a mimochodem, to že jsem sem šel, nám pomohlo, "zazubil se a z kapsy vytáhl tři čistě modrá pírka, která zářila jak nejčistší a nejdražší diamanty.
Najednou bylo ticho, trapné ticho.
„Promiň," omluvila se a sklopila zrak k zemi. Boty jí najednou připadaly jako to nejzajímavější, co kdy viděla.
„Ne, ty promiň. Choval jsem se hrozně," zašeptal Ka a sám se díval jinam.
„Oba dva jsme se chovali hrozně. Jsme hrozní blbci," pokrčila rameny a lehce se usmála jen, aby jí byl úsměv opětován. A byl krásný.
Chafulumsa si stoupl a pomalu k ní došel. Než jí došlo, co chce udělat, objal ji.
„Nedovolil bych, aby se ti něco stalo. Jsi má kamarádka."
Nejdříve jí nedošlo, co řekl. Pak ano, to slovo „kamarádka" jí bude navždy hryzat svědomí.
Jen kamarádka...

Věnováno DanTma, on pochopí :)