Mumifikace

Část 11

S obrovským zaduněním Sarah dopadla na studenou kamenitou dlažbu. Ka dopadl vedle ní s ještě větším zaduněním. A místností zarezonovaly zmučené vzdechy a nadávky.
„Jsme živí!" vykřikl nadšeně ihned, co si přestal třít zadek, na který tak tvrdě přistál. A zajásal tak s rukama vysoko nad hlavou.
„Ty být zloděj, jsi dávno za mřížema," poznamenala k jeho výkřiku nerudně a zvedla se. Byli v místnosti,  která podle Chafulumsy, jak hned okomentoval s užaslým hvízdnutím, vypadala jako pohřební komora. Jejich pohřební komora; byla malá a zatuchlá a samozřejmě, nikde nebyly žádné dveře. Nad tím pouze pozvedla obočí. Typická, myslela si, jako vystřižené z nějakého filmu, stačí se pohnout a přímo na ně se vyřítí balvan.
„Co budeme dělat?!" vykřikla zcela typicky.
„Jen klid," uklidňoval Sarah lehce, když si všiml jejího zaúpění nad jejich situací, „t-to bude v pořádku." Jeho koktání k jejímu zděšení ještě více přispělo, ale Ka to tak necítil. Fascinovaně se rozhlížel po místnosti a prozkoumával každý koutek bez obav z řítící se vražedné zbraně. Usmíval se od ucha k uchu, bříšky prstů přejížděl po kamenech a zavíral oči, jakoby si snažil vybavit pocit, který zažil před spoustou let.
„Co hledáš?" zeptala se, aby si připadal v obraze a založila si ruce v bok. Stále se pro jistotu nehnula z místa dopadu, aby nespustila žádnou past, ale z postávání ji začaly bolet nohy, proto udělala jeden odvážný krok vpřed.
Postavil se a zadíval se na ni důležitým pohledem, na tváři frajerský a přesto milý úsměv. Přejel rukou po studeném kameni s výrazem, který by se dal popsat jako blažený. Rozjímal nad tím, kolik v sobě takové obyčejné kvádry můžou skrývat, jak moc mu připomínají jeho minulost. Jeho ukazovák zakotvil na jednou místě, jednom jediném hieroglyfu. Zamyšleně svraštil čelo a zkoumal ho. Zrovna jedno znaménko z tisíce, ba statisíců, které byly roztroušeny všude kolem, na němž jeho prst skoro bez jeho příkazu přistál.
„Co tam máš?" zajímala se, ale Ka neodpovídal. Nadzvedla se proto na špičkách, ale chlapec před ní byl příliš vysoký a právě v tuto chvíli zamlklý. Dloubla do něj loktem a odstrčila ho.
„Co chceš?!" vyjekl podrážděně, ale jeho dlaň, ačkoliv on odskočil, neustále chránila to místečko, jako by to byla zlatá nit života, kterou se právě v tom místě rozhodly sudičky ustřihnout.
Sjela ho pohledem, který by mohl zabíjet.
„Ále nic. Jen, že my trčíme v kobce, asi tu umřeme a ty s tu čumíš na nějaké hieroglyfy a nedochází ti, že já je číst neumím a vůbec nemám páru jak se odtud dostat! Pokud nás, ale chceš zabít, FAJN!" vykřikla naštvaně a rozhodila rukama, nepopírala, že její sebeovládání trpělo a v těžkých situacích vybouchla a smetla s sebou všechny kolem. Chafulumsa se zahleděl do jejích rozohněných očí a obočí, která v dobu křiku létalo až do půli čela. Zatvářil se provinile, vždy byl zvyklý být sám.
„Omlouvám se, jen to moc nechápu. Je tu napsána pouze jedna věta a k tomu symboly, které určitě znáš."
„A co je tam tedy napsáno?" Stoupla si vedle něj a naklonila se ke stěně.
Zatvářil se ještě provinileji a ukázal na sloupek hieroglyfů a přeložil:
„Minulost je spásou světa," řekl suše a pomalu přejížděl od symbolu k symbolu. „A dva znaky, které sem nepatří. Ka, Anch, chápeš?"
„Ka jsi ty, ne?" vyslovila svou domněnku dříve, než si ji stihla promyslet.
„Jistě, podle tebe jsem, ale nedává to smysl," připustil a pokrčil rameny.„ Na tohle jsem krátký."
Sarah se na něj zadívala. Kolem se vznášela smutná atmosféra, chtělo by ji to odlehčit. Hodně odlehčit.
„Pořád lepší, než umřít zavalením obřím šutrem!" prohlásila najednou hlasitě, až měla pocit, že se nad nimi propadne strop.
„Obřím...šutrem?" otočil se Chafulumsa nechápavě.
„Jo, jasně. Jako z filmu, kde jsou hlavní hrdinové uvězněni v nitru pyramidy a omylem šlápnou na nějakou dlažbu, ze stropu vyskočí kamenná koule a valí se proti nim. Musí utíkat a najít správné tlačítko na otevření stěny!"
Máchal rukama a básnila, přičemž ani nevnímala, jak Chafulumsovo obočí jezdilo po čele jako výtah.
„A jak se vždycky otevře ten vchod?" zeptal se, když se vžil do hry.
„Takhle!" prohlásila Sarah a ruka jí vystřelila k symbolu, který už dobře znala z čela Ka. Ten, který nedával smysl. A pak se zarazila:
„Musíme oba," šeptla tiše stále v roli hrdinky z filmu a Ka tedy svolil, vžít se do role v takové situaci, byla docela sranda. Jejich prsty se jen na sekundu setkaly, když dopadly na stěnu nahánějící hrůzu smrti, jakoby na ní měly bát napsány vzkazy těch, co v místnosti zemřeli.
A náhle, jakožto další nereálné překvapení dne, se Anch zlatě rozzářil a postavy polilo světlo, které je docela oslepilo.
Černo před očima a mžitky.
Křik jako na horské dráze.
Vítr v zádech a pocit pádu.
Černo...