I Love You Poor 2 [cz] •JEON JUNGKOOK• ✅

18. Ty jsi nikdy nebyl můj otec!

Olivie's pov:

Stojím tváří tvář své dávné noční můře. Nevěřila bych, že ho budu muset ještě někdy vidět.

,,Tak kde je?" zeptám se ho. Stojíme na proti sobě před nějakým skladištěm. Otevřel veliké dveře a kývl hlavou dovnitř. Chvíli počkal a když jsem nehodlala jít, tak šel první on a já ho následovala.
Pod mikinou jsem, pro všechny případy, svírala kuchyňský nůž. Kdybych měla zbraň, byla bych samozřejmě klidnější.

,,Jsi jinačí, než jak si tě pamatuju, Olivie," pronesl, když jsme procházeli chodbou okolo nějaké místnosti. Rychle jsem do ní nakoukla, na stole ležela zbraň. Polkla jsem a pevněji sevřela ukrytý nůž.

Jsi silná Liv. Děláš to pro Jungkooka.

Dělám to pro Jungkooka.

Došli jsme ke schodišti a po něm jsme sešli dolů ke dveřím. Držela jsem si od něj veliký odstup. Otočil se na mně a usmál se, vypadal pořád stejně. Stejně odporně.

,,Možná bude trochu od modřin," mrkl na mně. Chtělo se mi zvracet. Když otevíral dveře, zmocňovala se mě radost, zároveň i strach. Otevřel dveře dokořán a já to nevydržela. Proběhla jsem okolo něj a vběhla dovnitř, jenomže ... Místnost byla úplně prázdná.

Napálil mě?!

,,Mohl jsem tušit, že ho Jihwon stačí uklidit dřív, než se tady objevíš ty," zaznělo za mnou a já ztuhla. Jihwon? Ta ... Ta Jihwon?
Pomalu jsem se na něj otočila. Zase se tak odporně usmíval, ale tentokrát ... Tentokrát teda ne! Nenechám ho na sebe už ani sáhnout!

Takže sotva udělal krok, vytáhla jsem nůž z pod mikiny.

,,Ani krok!" křikla jsem.

,,Ale no tak," řekl, lehce nervózně a zvedl ruce před sebe. ,,Pořád jsem tvůj táta, ne?"

,,Nejsi! Ty jsi nikdy nebyl můj otec! Nikdy!" křičela jsem. Adrenalin v krvi se mi vyhoupl na maximum, už jsem nehodlala na nic čekat. Rozběla jsem se a prostě se tím nožem ohnala. Zasáhla jsem mu rameno, pěkně do hloubky. Boleskně vykřikl a chytil mě silně za ruku.Upustila  jsem nůž a v ten moment mnou hodil. Spadla jsem na zem.

,,Ty jedna mrcho!" zařval a opřel se o zeď. Prudce vytáhl nůž a odhodil ho. Otočil se ke schodům. Nevěděla jsem co mám dělat, dokud jsem ho neuslyšela...

,,Olivie?!"

Přišlo to ze shora a já poznala Jungkookův hlas. Adrenalin znova stoupl.

,,Ty zmetku," sykl a držíc se za rameno začal šplhat do schodů. ,,Neměl ses vracet!"

Tak teď, nebo tady končíme oba dva!

Popadla jsem zakrvácený nůž a vyběhla. Chtěla jsem se dostat přez něj na schody a dřív nahoru, ale chytil mě za nohu a já s výkřikem padla na schod. Octl se nademnou a já ten strach pocítila znova, jako před lety. Všechno se mi vrátilo, všechny ty nejhořsí chvile života s ním, jsem viděla živě jako film. Zároveň mi taky došlo, co všechno jsem udělala proto, aby mě právě tohle nezdržovalo v normálním životě. Vždyť já překonala všechno zlé právě pro tohle!

Vzchop se!

,,Nikam nejdeš!" přiblížil svůj slizký obličej k mému. ,,Zabiju vás oba," sykl. S výkřikem hněvu jsem se volnou rukou rozmáchla a darovala mu další ránu nožem do zad. V jeho nejslabší chvilce, kdy byl ochromen bolestí jsem ho ze sebe zkopla.

Otočila jsem se a vyběhla nahoru. Běžela jsem rovnou chodbou, dokud jsem Jungkooka neuviděla vyjít z té místnosti okolo které jsme šli před tím.

,,Jungkooku!" vykřiknu a doběhnu mu přímo do náruče. Bez jiných slov ho pevně stisknu a políbím. Jenomže jsme se tímhle okamžikem nesměli unést na dlouho. Můj otec nám byl v patách.

,,Rychle pryč!" chytl mě za ruku a rozběhl se. Vypadal hrozně, vyčerpaně...

,,Zabiju vás!" slyšeli jsme křik za námi. Doběhli jsme k těm velikým dveřím a ač jsme na to byli dva, příliš slabý, povedlo se nám je otevřít a v místnosti opodál něco zarámosilo. Slyšela jsem zvuk připomínající nabití pistole.
Vyběhli jsme ven a Jungkook v tu ránu padl vysíleně k zemi.

Věděla jsem, že je zle a snažila se ho dostat zpět na nohy.

,,Uteč, Liv," podíval se na mně.

,,Ty ses zbláznil!" zakřičím a naberu ho na sebe. Nedokázala jsem běžet rychle a přitom udržet jeho tělo. Byli jsme tak deset - patnáct metrů, když se dveře zase těžce otevřely. Věděla jsem, že je přímo za námi, věděla jsem, že na nás míří zbraní. Podívala jsem se na Jungkooka a on na mně. Byla to vteřina. Vzal mě za ramena a strčil do mně, tak, že když vystřelil netrefil mě, ale Jungkooka. Padla jsem na zem a jeho tělo na mně. Začala jsem křičet, můj nejhorší sen se tu teď děje naživo.

Náhle se prostorem kolem nás ozvaly sirény, modro-červené světla a brždení kol aut.

,,Tady policie New Yrork! Jste obklíčen ozbrojenou jednotkou! Odhoďte zbraň a dejte ruce nad hlavu!"

Převalila jsem Jungkooka na záda. Nehýbal se, oči měl zavřené a z úst mu tekla krev.

,,Jungkooku," špitnu a naberu jeho tváře do dlaní. ,,Ne, prosím ... Prosím zůstaň se mnou," plakala jsem a sedla si. Držela jsem ho v náruči. Vážně jsem si myslela, že je konec. Pak náhle lehce otevřel oči, podíval se na mně a pousmál se.

,,Promiň ... Zkazil jsem nám ... Svatbu," řekl tiše a slabě. Pokroutila jsem hlavou a podívala se před sebe. Policie pacifikovala mého otce ... Vlastně, toho hajzla ...

,,Slečno?!" zaslechnu za sebou, běželi k nám zdravotníci a doktor ze sanitky. Podívala jsem se zase na Jungkooka a sehnula se, darovala jsem mu lehký polibek na čelo.

,,Děkuju za záchranu, ty moje chudinko,"